Zakletá Duše

Skrýt se a nevycházet

Hermionin pohled

Bože, bože, bože... Co teď? Já... Nemůžu přece ani vyjít ze dveří, aniž by mě někdo viděl.
Musím se co nejrychleji dostat k madam Pomfreyové, ta je asi jediná, kdo mi může pomoci. No jo, ale jak jí to vysvětlím?
Asi že jsem omylem vypila lektvar pro delší vlasy, do kterého mi spadlo pár kapek kočičí lásky. Ty vado, to je hloupý jak Filch. No ale co mi hold zbývá?
Tak, ale jak že se to vlastně dostanu ven?
Pohlédla jsem na staré, dřevěné, rozvrzané dveře v koupelně.
,,Ehm ehm?" uslyšela jsem odkašlání za mami, nyní kočičími zády. Polekaně jsem se otočila.
,,Kdo jsi? Mezi hradními duchy jsem tě ještě neviděla." zeptala jsem se napůl průhledné dívky s kulatými brýlemi a starými šaty.
,,Já? Já nikoho přece nezajímám. " rozbrečela se a vletěla do rozbitého umyvadla.
,,Ty jsi ufňuk- Uršula? " zeptala jsem se a zvedla se z mokré, kamenné země. ,,Ano. A ty jsi ta šprtka, Grangerová? už jsem o tobě slyšela. Taky jsem nebyla oblíbená. " řekla a přiletěla ke mně. ,, No a takhle to se mnou dopadlo. " řekla smutně.
,,Jak dopadlo? " zeptala jsem se a snažila se nevnímat fakt, že mám ocas. ,, Nevím! Jeden kluk se mi kdysi posmíval a já jako obvykle běžela na záchody plakat. No a pak jsem uviděla takové zvláštní světlo a byla jsem... Mrtvá... " rozbrečela se znovu.

O jakém světle to k čertu mluví? Copak tu na hradě chodí zabijácká lampička nebo co? Podle toho, jak brečí, se o tom od ní moc nedozvím. Ne. Tohle budu prostě muset řešit později. Ale jsem si jistá, že tenhle rozhovor s Ufňukanou Uršulou nebyl zdaleka poslední.

Pomalu jsem otevřela staré odřené dveře a vykoukla nepatrně ven. Čistej vzduch, můžu se proplížit na ošetřovnu. Vyběhla jsem co nejrychleji to šlo. Mám-li být upřímná, v tlapách se neběhá zase tak moc špatně. Pravda, po schodech to klouže, ale co už mám dělat.

Hlavně ať mě takhle nevidí Draco! To bych pak asi brečela jako Uršula. Mohla bych potom založit klub uplakánků.

Moje myšlenky se ubíraly zvláštními směry, až jsem skoro zapomněla vyjít do správných dveří. Zaklepala jsem a posléze se dveře otevřely. Stála tam madam Pomfreyová, ve své bílo modré uniformě a seplými vlasy. Vyběhla jsem kolem ní dovnitř a ona zabouchla dveře.

,,Madam Pomfreyová, to jsem já, Hermiona Grangerová! Nepovedlo se mi kouzlo. Ale to by bylo na pěkně dlouhé vysvětlování. Mohla byste mi nějak pomoc, prosím? " zeptala jsem se téměř se slzami v očích. Madam Pomfreyová si sedla do křesla naproti mně a upila trochu čaje z hrnečku před sebou. ,, Ale jistěže drahoušku. Jen to bude možná trochou bolet. "