Sexy pokušení

Oslava

Cass
,, Lucu? Dělej už tam máme být!" Zakřičela jsem na něj z předsíně a přitom si nazouvala své lodičky.
,, Už běžim!"
Právě se chystáme na narozeninovou oslavu Petera. Bude tam jeho sestra, ale se zbytkem jeho rodiny se nestýká. Neřekl nám proč, ale je to už od té doby, co ho znám. Radši se ho na to moc neptáme, je to jeho citlivé místo.
,, Tak šup! Šup! Šup! Nemáme čas!" Povzbuzovala jsem Lucase a přitom mu hodila klíče od auta a běžela zmáčknout tlačítko od výtahu, který byl opět v jiném patře, ostatně jako vždycky, když pospíchám.
,, Jakej máme čas?" Zvolal na mě, když ke mně přicházel.
,, 12 minut."
,, Dobře, to stíháme. Sakra, kde je ten zatracenej výtah!" Vztekal se a asi 20x zmáčkl tlačítko k přivolání výtahu.
,, Lucasi, prosím..." Chyla jsem ho za paži a opřela se o zeď.
,, Promiň, lásko, už to zas přehánim. Potom co se stala ta..."
,, Ne. Nemluv o tom. Dobře? Zvládnem to." Se zapískáním výtahu jsem se jednou rukou pohladila po břiše a druhou se chytila Lucase. Společně jsme nastoupili do výtahu.

,, Jsme tady." Lucas mi otevřel dveře od auta a já vystoupila, šli jsme do kufru pro dárky a běželi k Peterovi domů.
,, Přesně minuta." Podívala jsem se na hodinky a potom na Luca. On se usmál, vzal mě do náruče a řekl : ,, Teď se drž pevně, zlato." Jednou rukou jsem se ho chytila kolem ramen a tou druhou jsem držela dárky.
Doběhli jsme přesně na čas.
,, Miluju tě, víš to?" Podívala jsem se mu do očí.
,, Vím, jsme na to stejně." Políbil mě a potom opatrně položil na zem.
Lucas zaklepal a po chvíli nám přišel otevřít sám oslavenec.
,, Nazdar Petere! Všechno nejlepší, brácho." Lucas Petera objal a ten mu poděkoval s vděčným výrazem ve tváři.
,, Díky, chlape. Vážim si toho, že jste přišli."
,, A já jsem neviditelná?" Ozvala jsem se s rukama zkříženýma na prsou.
,, No jo, pojď sem, Cass." Objal mě taky a já mu dala pusu na tvář. Lucas zvedl obočí.
,, Ale notak, snad nežárlíš." Začala jsem se smát.
,, Ne to vůbec, jen jestli už půjdem dovnitř." Snažil se to zamaskovat, ale na to ho už moc dobře znám. Políbila jsem ho a zatáhla do bytu. Peter už byl někde pryč.
Všude po bytě byly poházené balónky a na stole spousty jídla. Dort jsme přivezli my, byl ovocný politý čokoládou a ozdobený šlehačkou. S nápisem všechno nejlepší Petere a číslem 22 uprostřed. Položili jsme ho spolu s dárky na stoleček, sundali si kabáty a boty. Pozdravili jsme ostatní hosty a zapálili svíčky na dortu. Všechny jsme shromáždili u dveří a se zpěvem ,, Hodně štěstí, zdraví..." se vydali k Peterovi. Usmíval se a bylo na něm vidět, že má radost. To udělalo radost i mě, protože od té doby co se stala ta nehoda se moc nenasmějem. Změnilo nás to a to hodně. Ne. Nebudu na to myslet, zahnala jsem své myšlenky a povzbudivě se usmála na Petera. Úsměv mi opětoval a sfoukl svíčky.
,, A teď dárky!!!" Zakřičel nadšeně Lucas.
,, Jo jo! Už se těšim až ten náš otevřeš!" Přidala jsem se a natahovala k Peterovi modrou dárkovou tašku s obrázky.
Peter se natěšeně usmíval a snažil se do tašky dostat. Otevřel ji a do rukou si vzal dárek. Do očí mu vhrkly slzy.
Já vím, taky mi chybí, chtěla jsem mu říct.
Byla to zarámovaná fotka, kterou jsme vyfotili těsně před tím než Em odletěla na Hawaii. Všichni jsme se usmívali. Stýská se mi po nich. Potom jaké to bylo.
,, Děkuju. Strašně moc děkuju. Mám vás rád lidi." Teď už jsme měli na krajíčku všichni tři, ale stále jsme se usmívali, vzpomínali jsme na ně v dobrém. Jsou mrtví, ale naše vzpomínky na ně jsou stále živé.
Objali jsme se a chvíli tak zůstali.
,, A teď další dárky! Nejsme tu přeci sami!" Usmála jsem se na kluky a s Lucasem poodstoupila o pár kroků od Petera.

Vzala jsem do ruky foťák a vyfotila Petera na sedačce obklopeného dárky, okolo pusy měl čokoládu se šlehačkou a křenil se mi do foťáku. Zasmála jsem se a uslyšela klepání. Šla jsem otevřít.
,, Ahoj, ty musíš být Cassandra, že? Já jsem Jane, sestra Petera, promiň, že jdeme pozdě. Tohle je Eleanor, má dcera." Usmála se na mě a za jejími zády vykoukla malá holčička. Na hlavě měla čepičku a smála se na mě.
Udělalo se mi špatně. Všechno se mi vrací.
,, Lucas? Je v pořádku, že ano?" Ptala jsem se vyděšeně a koukala okolo sebe.
,, Ano, je v pořádku, zraněný, ale žije." Doktor se na mě usmál, ale úsměv hned zmizel.
,, Miminko? Co naše miminko?" Začala jsem se nervózně ošívat a kontrolovat si bříško.
,, Je mi to líto. Nehodu nepřežilo, museli jsme provést operaci a plod z vašeho těla vyndat. Moc mě to mrzí." To ne... Před očima se mi zatmělo a já propukla v hysterický pláč. Nohama jsem kopala kolem sebe a křičela. Poslední, co si pamatuji je sestřička s injekcí v ruce.