Sexy pokušení

Pravda bolí, ale co lež?

Smutně se na mě podíval, ale já se nedala, chtěla jsem znát pravdu, musela jsem ji znát.

,, Tak jo nebo ne?!" Zakřičela jsem na něj a držela slzy na krajíčku.

,, Emmo..." Začal se ke mně přibližovat.

,, Ne! Nepřibližuj se ke mně!" To už byl takový moment, kdy mi stačilo to jedno slovo abych se zhroutila.

,, Ano, zabil jsem člověka." A je to tady, dostala jsem hysterický záchvat a sesypala se na zem.
Přišel ke mně a vzal si mě do náruče.

,, Ne! Nešahej na mě! Vrahu!" Bušila jsem mu pěstmi do hrudníku, ale on si mě jen přitiskl blíž a položil si hlavu na tu mou.

,, Ššššš... hvězdičko" hladil mě po vlasech a pomalu se se mnou přemístil na postel.

Položil mě tam, sundal mi boty a lehl si. Přitiskl si mě k sobě a přikryl nás. Nemohla jsem zastavit pláč a brečela mu do trička.

,, Já t-to ne-ne-nechápu. P-proč" Nemohla jsem přestat brečet.

Už odmala jsem si o zabití člověka nemyslela nic dobrého. Život je jen váš a jak může někdo přijít a sebrat vám ho? Život je jediná věc, která je prostě vaše. Jak si to někdo může dovolit? A teď tady ležím. Vedle mého šéfa o kterém jsem si myslela, že je jen přitažlivý, bohatý a nijak jiný. Dal mi důvod o sobě pochybovat. Dal mi důvod věřit v lásku. Dal mi důvod se smát. Dal mi důvod se bát. Dal mi důvod si o sobě myslet, že jsem děvka. Dal mi důvod se ztrapnit. Dal mi důvod brečet. Dal mi důvod se překonat.
A někomu vzal život. Komu? To netuším. Byla to některá z jeho jednorázovek? Kamarád? Rodina? Nepřítel? Láska? Podřízený? Úplně cizí člověk? A udělá to i mně? Udělá to znovu? Byl to omyl? Sebeobrana? Nebo si prostě řekl, hahaha dneska se nudím, tak někoho zabiju? V hlavě mám tolik otázek a tak málo odpovědí a informací. Najednou jako by se všechno obrátilo vzhůru nohama. Něvěděla jsem jestli mu mám věřit a co mám dělat. Co se normálně dělá, kdyz zjistíte, že váš přítel (nebo co vlastně jsme) je vrah? A i přesto, co udělal se s ním cítím v bezpečí. Že se mi ním nemůže nic stát. Je to možné? Nevím jak to mám popsat, prostě je to jiný. Touto myšlenkou jsem se uklidnila a usla.

Patrick
Čekala na konci pokoje na mou odpověď. Jak bych jí mohl říct pravdu a jak bych jí mohl lhát? Viděl jsem na ní, jak si přála aby se to nestalo. Sesypala se na zem. Byla tak křehká a zranitelná. A já jí zlomil. Nebyla připravená a já taky ne. Ještě ne.

Vzal jsem si ji do náruče, snažila se mě odehnat, ale potřebovala mě, stejně jako já jí. Ona je jiná než ostatní.

Vzbudil jsem se a ona ještě spinkala. Byla tak roztomilá. Dokonalá. V noci se začala roztahovat po posteli a já jsem měl co dělat, abych na ní vůbec zůstal.
Potichu jsem vstal a šel jí připravit snídani. Udělal jsem jí vajíčka se slaninou, nakrájel ovoce, udělal koktejl a koupil nějaký koláček. Přinesl jsem jí to do postele a ona už mžourala zpod deky. Žádný výraz. Nic. Jen občas zamrkala, měla rozšířené zorničky.

,,Dobré ráno, hvězdičko. Máš tu snídani do postele." Ani se na mě nepodívala.

,, Musíš přeci něco sníst, Em." Sklopila oči a obejmula si nohy.

,, Dobře, nechám ti to tady, jen mi prosím slib, že něco sníš." Znovu si lehla a zachumlala se pod deku. Vypadala jako tělo bez duše.

,, Em, podívej se na mě. To budeš trucovat?" Nic.

Zavolal jsem ostatním a omluvil nás z práce. Sedl jsem si k ní a přinutil jí se posadit. Nakrájel jsem vajíčka a vkládal jí je do úst. Když je snědla, začal jsem s ovocem. Namočil jsem jahodu do čokolády, kousek ukousl a zbytek dal jí. Takhle to šlo se vším. Objal jsem jí.

,,Hvězdičko, mluv se mnou." Začal jsem jí kreslit kolečka na záda.

,, P-proč? P-proč jsi t-to uděl-lal?" Jediné co řekla, spíš zašeptala.

Mám jí říct pravdu? Ne, na to není připravená. A já jí nechci ztratit.

,, Mířil na mě zbraní, neměl jsem na vybranou, zabil by mě." Objala mě na zpátek.

Tak je tu další, takový kratší a trochu bez akce, to se ale brzy změní. Čím více komentářů a votes, tím dříve bude další díl. :)