Sexy pokušení

Zmatek

Jako by se mi zhroutil svět. Zabil malýho kluka?! Říkal, že to byla sebeobrana! Jak by ho mohl malý kluk ohrozit? Zabil dítě! To není normální. T-to nemůžu. Ne, nemůžu být s člověkem, který sebral život někomu, kdo ho zrovna dostal.

Podívala jsem se na Johna, omluvila se a běžela pryč. Pryč od něj, pryč ode všech.

Využila jsem jejich nevědomosti a rychle všechno naházela do kufru. Na posteli jsem nechala papírek se slovy :
Letím domů. Nehledej mě. Jen mě nech si to všechno promyslet, ozvu se ti.
S láskou, Emma.
Zarezervovala jsem si nejbližší letenku do New Yorku a přes noc přespala v hotelu. Byla jsem vážně vyčerpaná a tak jsem hned usla.

Svítí sluníčko a obloha je krásně modrá. Okolo jsou květiny. Jsme na naší zahradě. Jsou tu moji kamarádi a rodina. Směji se jejich vtipům a fotkám z dětství, které ukazují moji rodiče. Oslavujeme deváté narozeniny mé sestřičky.

Obloha ztmavla a začalo pršet. Objevila se tu vysoká a mohutná postava, nejspíš muž. Neviděla jsem mu do obličeje. Drží v ruce zbraň. Uslyším rány.
Všude okolo mě je krev, moji blízcí leží na zemi v obrovské kaluži krve.
Postava se přesune ke mně, políbí mě a řekne : ,, Užij si to v pekle, hvězdičko." Uslyším smích a další ránu. Poslední, co vidím jsou modré oči, které mě posílají do spárů smrti.

Celá zpocená jsem se rychle posadila a snažila se vrátit můj dech do normálního tempa.

Radši už jsem se nesnažila usnout. Letadlo mi letí za tři hodiny.
Šla jsem se vysprchovat a najíst.

Nevím, jestli bych s tím mohla žít. Nejspíš to byla přehnaná reakce, ale já nejsem taková. Jsem obyčejná a jediné co chci, je být šťastná. Jak bych mohla žít šťastně s vrahem? Jsem slabá. Zamilovala jsem se do něj, aniž bych o něm něco věděla. Aniž bych věděla, jestli to cítí stejně.

Nastoupila jsem do letadla, sedla si na své místo a podívala se z okénka.

Proč nemůže být normální? Proč má všechno svá 'ale'? Ano, má je všechno, ale tohle je vážně velké 'ALE' a já si nejsem jistá tím, že bych ho zvládla. Navíc, proč mi to neřekl? To mu nestojím ani za to, aby mi řekl pravdu?
Je to minulost, každý nějakou máme. Ale tohle není jen tak něco.
Miluji ho.
Je to ten nejlepší chlap, co jsem kdy poznala. S ním můžu být sama sebou.
Ale já prostě nevím.

Prožívám vnitřní boj mezi srdcem a mozkem. A vidím to nerozhodně. Potlesk pro mě a moje vnitřnosti.

Vcházím do bytu, který je mi už důvěrně známý. Hawaii je fajn, ale domov, je prostě domov. Kufr jsem hodila do rohu místnosti a s rozeběhem jsem skočila do postele. Z posledních sil jsem si sundala boty a usnula.

***

Poslední dva týdny můj život vypadá asi takhle : vstanu, umyji se, najím se, přečtu pár kapitol nějaké knížky, shlédnu pár epizod seriálů, jdu spát. Ano, to je celé. Jsem až moc velký srab na to, abych vůbec dokázala přemýšlet, nebo někomu něco říct. Nikdo, a to ani z mých kamarádů neví, že jsem zpátky. Nejhorší jsou pondělky a čtvrtky, vždy sem přijde sousedka zalévat květiny. No, řekněme že jsem pod postelí našla jednu mou dávno ztracenou botu a ne zrovna hezky vypadající kousek pizzy a tím zjistila, že i místo, o kterém si myslíte, že ho nenavštívíte, by mělo být alespoň čisté. Moudro týdne, fakt že jo. V podstatě tady žiji už jen ze zbytků jídla, což znamená, že bych měla vyjít s pravdou na povrch nebo umřu hlady. Taky si povídám sama se sebou a to docela hodně často. Například včera:

Já: Asi bych měla vylézt z bytu, co říkáš?
Já: Myslím, že je ještě brzy. Přeci na sobě nemáš pavučiny.
Já: Já vím, ale za chvíli už nebudeme mít co jíst a to přeci ani jedna z nás nechce.
Já: Ale já nechci ven, jsou tam lidi.
Já: Hold tě asi budu muset sníst, no.
Já: V tom případě, ale sníš sama sebe.
Já: Proč bych jedla sama sebe? Co bych z toho měla? Stejně bych vlastně snědla to, co už jsem jednou snědla.
Já: To nechápu.
Já: Co mám v břiše?
Já: Jídlo? Žaludek? Mimino?! Ty jsi těhotná!
Já: To jsem tlustá nebo co?
Já: Mám odpovídat?

Krása, že? Už mi docela hrabe. Takhle to dál nejde.
Oblékla jsem se a a vyšla z bytu. Zásah od sluníčka. Au. Trochu jsem si odvykla na světlo za těmi zataženými závěsy. Přivřela jsem oči, nakrčila obočí a vydala se za jediným člověkem, který mi pomůže a poradí. Cassie.
Lucas by měl být v práci, takže bych měla mít s Cass docela dost času a soukromí.

*Crrrr*

,, Už běžim!" Slyšela jsem křičet Cass za dveřmi.
Ještě bych stihla utéct, ale neudělám to. Musím to nějak vyřešit.
Dveře se otevřely.

,, Emmo? Co tady děláš? Pojď dál."
Usmála se a objala mě.

,, Mám problém."

Doufám, že se líbilo. ^-^