Spojení [Harry Potter]

Rodina

Ten den jsme se pustili do hledání Grimoáru a hned co jsem dosnídal jsme zamířili tam, kde se nacházely všechny obrazy tohoto domu a kam už dal Snape i mámin obraz na své právoplatné místo ještě minulý večer. 

Lhal bych, kdybych neřekl, že nejsem nervozní. I když jsem prostě věděl, že tam jsou moji rodiče a ostatní mí příbuzní a že se prostě nemám čeho obávat, stejně jsem byl na nervy. Myšlenka, že se konečně shledám se svými blízkými a budu si s nimi moct normálně promluvit, všechno jim povědět a taktéž oni mě byla jako sen. Krásný sen. 

Těšil jsem se a když se přede mnou otevřeli dveře do pokoje s obrazy, krbem naproti vchodu, velkým kobercem s ornamenty a stolkem se dvěma křesly uprostřed, zalapal jsem po dechu. Oči mnoha mých předků se teď na mě podívali a rázem se všichni jako na povel začali radovat a vítat mě. Cítil jsem, jak radost začíná prostupovat celým mým tělem a Grimoár s Voldemortem rázem byli něčím dalekým a dokonce se všechno to, co bylo, zdálo jako prach obyčejná noční můra, která už víc nemohla kontrolovat můj život. Mí příbuzní v obrazech se mezi sebou objímali, usmívali se na mě a volali mé jméno, přičemž říkali, jak jsou na mě pyšní, nehledě na nic a že vždycky budou stát na mé straně. Musel jsem si dokonce z koutků očí setřít slzy, protože radost mě zkrátka přeplňovala. 

,,Harry," poznal jsem mezi všemi těmi hlasy ten jeden, který patřil mému otci. S úsměvem jsem k němu došel a sledoval jsem, jak se k němu připojila i má máma, když jí podal svojí ruku. Teď jsem je viděl v celé své kráse a také jsem viděl, jak šťastní spolu jsou. Bylo to poznat z toho, jak se na sebe na pár sekund podívali. Byl to natolik milující pohled, že jsem se znovu musel usmát. Aspoň teď jsem jim mohl být trošku blíž. Vzpomněl jsem si ale na dalšího živého člověka v tomto pokoji - Snape. Otočil jsem se ke dveřím, abych zjistil, že tam není. Odešel pryč. Nenaštval jsem ho nějak? Nebo možná spíš nechtěl vidět mojí mámu s tátou... Nepříjemně mě bodlo u srdce. Ale proč? Byla to myšlenka, že Snape k mé mámě pořád chová nějaké city? Ano, bylo to tak, ale.. proč mě srdce tak kvůli tomu bolelo? Proč se tak bolestně svíralo? Nechápal jsem to. Byl jsem zmatený ve svých vlastních pocitech. 

Vedlejších myšlenek mě ale brzy zbavili obrazy mých předků, když jsem se s nimi zabral do konverzace na všechno možné. Vypravoval jsem jim o tom, co se se mnou od mala dělo; de facto jsem jim převyprávěl celý svůj život a když jsem jim ukazoval svoje rány, byli všichni šokovaní, ovšem byli rádi, že jsem díky Snapeovi na živu. Jen táta mlčel, když jsem o něm mluvil, vůbec se k němu nevyjadřoval, jakoby se cítil nějak provinile a on vlastně měl proč vzhledem k tomu, co Snapeovi dělal v průběhu těch let v Bradavicích. Nevěděl jsem, jestli si s tátou o tom mám promluvit, ale když jsem už otevíral pusu, tak mě máma zastavila pozvednutím hlavy a mrknutím. Jakoby tušila, co jsem právě chtěl říct. 

Nechtěl jsem ale taky nechávat celou práci na Snapeovi, takže jsem se se svými příbuznými rozloučil a zamířil hledat Grimoár v jiných komnatách. Narazil jsem na knihovnu, kde byl Snape a jen jsem ho informoval, že jdu teda hledat jinam, když si knihovnu zabral. Takhle jsem prošel většinu panství a prostě jsem nebyl schopný nic najít, ani žádná vodítka, kde by ta černomagická kniha mohla být. 

Taky jsem ale narazil na různé věci, starožitnosti, prostě všechno, co po sobě předešlí Potterové zanechali v tomto domě. Našel jsem pokoj, kde se skladovali hůlky mých předků a jejich jakési relikvie a všechny jsem si je prohlížel. Nedivil jsem se, když jsem našel taťkovu Zlatonku, se kterou jsem ho viděl si hrát ve Snapeových vzpomínkách, dokonce mě to i pobavilo. 

Ovšem, blížil se večer a můj žaludek mi dal konečně vědět, že má hlad, takže jsem radši zamířil do jídelny, abych se najedl. Cestou jsem se zastavil v knihovně, abych zkontroloval Snapea, ale nebyl tam. No, asi prostě hledal jinde nebo byl v jídelně, ale ani tam jsem ho nezastihl. Myslel jsem si, že bych se po něm šel podívat, ale byl jsem natolik unavený, že jsem radši zamířil do obýváku, kde jsem se usadil v pohodlném křesle a prostě pozoroval oheň. Nakonec jsem si s ním stejně začal hrát, propouštět ho přes své rány, kouzlit oheň v rukou a bezděčně ho pozorovat, ale tak co - dobře se mi přemýšlelo.