Spojení [Harry Potter]

Potter Manor

Pod speciálním dohledem, který byl složený převážně z lidí z Řádu a kterých bylo jen pár, abychom nepřipoutali pozornost Smrtijedů či Voldemorta samotného, jsme se vydali do Potter Manor. 

,,Proč se tam nemůžeme prostě přemístit nebo použít letaxovou síť?" ptal jsem se Snapea, když ze své laboratoře skládal do kufříku nějaké věci potřebné na přípravu lektvarů společně se základními ingediencemi. Já se zatím opíral o futra dveří a pozoroval ho. Chtěl jsem mu s balením pomoct, ale Snape řekl, že si v tomhle vystačí sám, tak jsem prostě jen stál a zíral na něj.

,,Je možné, že v přemísťovacím prostoru jsou nastražené pasti, které by vás jednoduše mohli chytnout. To samé se týká letaxové sítě," Snape zaklapl kufr a podíval se na mě. ,,Když Voldemort dokázal v cizím těle a ještě k tomu vysílený osvobodit své stoupence z Azkabanu, není pochyb, že by nedokázal rozmístit pasti," musel jsem mu dát za pravdu, ale zaujalo mě něco jiného.

,,Přestal jste mu říkat Temný pán," Snape se zarazil, asi si myslel, že nějak budu reagovat na jeho slova ohledně těch pastí, ale.. musel jsem to prostě říct. 

,,Harmonia si bere své," povzdechne, jakoby mu vadilo, že jeho zvyk už vlastně není jeho zvykem a vydá se směrem ke mně, než se zastavil těsně přede mnou. Naše pohledy očí se střetli a i když bych asi normálně ucouvl nebo sklopil pohled, teď jsem to neudělal. Díval jsem se na něj, tak klidný, bez špetky dřívějšího letmého strachu a nenávisti. Díval jsem se na něj, jako na člověka, který mi byl blízký a pokud bych měl být přesnější - byl mi hodně blízký. Za tu dobu jsme k sobě našli cestu a taky jsem mohl s jistotou říct, že pokud to takhle bude pokračovat a my si postupem času budeme blíž, stane se... kým? Přítelem? Ale tím už byl teď? Kam daleko by mohl náš vztah zajít? 

Nevšiml jsem si, jak se mi líce zabarvili do rudé barvy. Byl jsem až příliš soustředěný na jeho oči a na to nepatrné napětí mezi námi, které nebylo vůbec nepříjemné, spíš takové.. elektrizující. 

Snape na chvíli sklopil oči, asi někam na mé rty, než se jeho volná ruka nejistě dotkla mé tváře. Tiše jsem zalapal po dechu, neschopný odvést zrak od jeho neuvěřitelně hlubokých tmavých očí, v jejichž pohledu bych se nejradši utopil. 

,,Severusi.." zašeptal jsem tiše a Snape se patrně napjal, když pootevřel rty, aby mohl něco říct. Než to ale stačil vyslovit, ozval se známý ženský hlas z mého pokoje:,,Nechce někdo z vás vzít můj obraz? Jako, já se chci taky podívat domů, víte?" napětí mezi mnou a Snapem v ten moment opadlo a lektvarista stáhl ruku. Já zase sklopil pohled a uvědomil jsem si celou tu situaci, která se asi v těch dvou minutách odehrála. 

Vážně jsem řekl jeho jméno? Vážně jsem byl natolik zhypnotizovaný jeho očima? Počkat - vždyť mě může sakra slyšet! Rychle jsem uzavřel svoje myšlenky a Snape mezi tím okolo mě proklouzl do obýváku.

,,Pane Pottere, byl byste prosím tak laskav a vzal sebou obraz své matky?" Jeho hlas projel celým mým tělem a já se zachvěl. Přesto jsem se přinutil k odpovědi.

,,Jo, jasně," a už jsem vykročil do pokoje, abych sundal obraz, odkud mě pozorovaly identické oči, jako jsem měl já. 

,,Co jste tam tak dlouho prováděli?" zeptala se mě a podezíravě se zamračila. Asi jsem v ten moment zrudnul ještě víc, protože jsem se pořád snažit dívat se kamkoli jen ne na ní. 

,,Eh, nic, Snape jen potřeboval pomoc a.. no.. prostě nic!" dal jsem její obraz do tašky a zavřel jí. Bylo to ode mě blbý a špatný, ale.. asi sám jsem asi nechtěl vědět co jsme vlastně dělali. Nebo spíš k čemu se tohle všechno schylovalo. Každopádně, nebudu o tom přemýšlet.