Spojení [Harry Potter]

Kolejní body

,,Vidíš to, Harry?! Může se ti teď dostat do hlavy kdy chce, prohlédnout si tvoje vzpomínky, cítit to, co cítítíš ty a – "

,,Pane Weasley, nejspíš jste zapomněl, že to samé se týká i pana Pottera. To říkám jen pro jistotu, že byste zapomněl, že nepatřím mezi savce z řádu letounů," přeruší ho nenuceně Snape a Ron ihned ztichne a zčervená, jak to pro něj bylo typické, když byl naštvaný a vzteklý.

,,Nabídl jsem se, že to budu já, kdo ti pomůže, ale on mi to zakázal!" pokračoval v obviňování Ron, zatímco Snape se tvářil tak jako vždy a Hermiona se jen skleskle a posmutněle dívala na své ruce.

,,Pokud bych chtěl vidět na smrtelném lóži dva Nebelvíry, tak bych nic nenamítal," kupodivu jsem jeho sarkasmu rozumněl. To nejspíš způsoboval ten lektvar, ale jeho účinky a tak podobně jsem se rozhodl zabývat až později, teď jsem Rona potřeboval nějak uklidnit a tak jsem se prsty lehce dotkl Hermiony, která se na mě ihned podívala a letmo přikývla. Sedmileté přátelství se na nás třech dostatečně odrazilo.

,,Rone, není přece důležité, že Harry díky profesoru Snapeovi žije?" začala uklidňujícím tónem Hermiona a já ho pro zatím rozhodl nechat vyvětrat.

,,Díky němu?! Vždyť ho teď může ovlivňovat!" zaprotestoval Ron a já usoudil, že je konečně dobré se vložit.

,,Rone, Hermiona má pravdu – důležitější je, že žiju, ne?" Můj kamarád se na mě ale zhnuseně podíval a připomínal mi teď něčím Malfoye se svým nepotěšeným výrazem. Čistokrevní čarodějové nejspíš měli něco společného.

,,A jak mám vědět, že ti právě teď neovlivňuje mozek?! Jak mám vědět, že v tobě ještě něco zbylo z Harryho, kterého jsem znal?!" Tak tohle byla rána pod pas. Ron to nejspíš vytušil a ihned znovu zrudl a rychle odkráčel pryč z ošetřovny.

,,Harry, promiň, jsem si jistá, že to tak nemyslel, já... dojdu za ním a pokusím se ho uklidnit," mlčky se se mnou a Snapeem rozloučila a odešla v rychlosti za svým přítelem. Ošetřovna ztichla a jen po chvíli jsem uslyšel kroky profesora lektvarů, jak míří ke svému lůžku. Stále jsem cítil obavy, které bezprostředně vycházely ze Snapea a tak jsem se rozhodl nejprve vyřešit tuhle situaci.

,,Já... děkuji vám, pane," poděkoval jsem mu skromně a kouktkem oka se na něj podíval. Obavy na chvíli polevily, ale nakonec se vrátily zpět v celé síle.

,,Není za co děkovat, Pottere. Věřte mi, že pak budete proklínat chvíli, že jste radši nezemřel," nebral jsem jeho sarkasmus v úvahu, teď už ne když jsem měl představu o tom, co cítí.

,,Copak vy necítíte, že mi to nevadí? Protože já dost dobře pociťuju vaše obavy," informuju ho a pootočím hlavou, abych mohl vidět změnu v jeho tváři. Nic se ale nestalo, jeho výraz zůstal tak známě kamenný, ovšem, cítil jsem, že se mu ulevilo.

,,Lektvar Harmonia v první chvíli neposkytuje člověku, co ho uvařil pocity či emoce toho druhého. Přichází to až později," začal s přednáškou Snape a já ho snad poprvé se zaujetím poslouchal.

,,Proč jste ale nedovolil, aby to byl Ron, kdo se mnou bude mít spojení?" Snape se na mě podíval tak, jako bych byl ten největší idiot pod sluncem, že mi to nedochází, ale stejně odpověděl:,,Za prvé – lektvar musí pozřít ten, kdo ho uvařil a za druhé – nevydržel by i tu částečnou bolest Magického Ohně. Oddanost a věrnost by mu té chvíli nepomohly a on by si nepřál nic jiného než zemřít. Mně by to sice nevadilo, ale chtěl bych se vyvarovat hněvu ostatních Weasleyových a slečny Grangerové," Musel jsem se usmát, protože jsem moc dobře věděl, že to nemyslí vážně. Jen prostě nechtěl, aby někdo zemřel, zase dělal to, co před tím- chránil a zachraňoval. Snape byl prostě takový a i kdyby se proti němu postavil celý kouzelnický svět, nevadilo mu by to, bylo by mu to jedno, ovšem, nic by to nezměnilo na faktu jak moc sám by byl a nikdo by netuši, co udělal pro oblíbeného Chlapce, který přežil a zvítězil, kterého si tak hýčkal celý kouzelnický svět.

,,Ehm a odebral jste nám nějaké body?" zeptal jsem se nejistě a už se připravoval na jeho kousavou odpověď a potěšení ze vzpomínky, že při strhnutí víc jak dvouset bodů, by jeho kolej vyšla na první místo. On ale pozvedl své obočí a chladně se na mě podíval, takže jsem už ani nevěděl, co vlastně mám čekat.

,,Pane Pottere, člověk, kterého nenávidíte hned po Voldemortovi si vás bez vašeho svolení připoutá lektvarem, může se vám kdykoli dostat do hlavy a bude vám muset být na blízku nejméně zbytek vašeho života a vy se ho ptáte na kolejní body? Jste vážně takový idiot jako váš otec nebo si jen na něj hrajete?" A už to tu bylo zase – zmíňka o mém otci, kterého jsem poznal snad jen na pár minut (nepočítám časy, kdy jsem byl batoletem). Necítil jsem ale tentokrát přímo hněv, vlastně jsem necítil nic, co by hněv připomínalo. Možná to bylo těmi vzpomínkami, které se mi zdály a které, jak teď vím, patřily Snapeovy. Už i jen to, co jsem viděl mi stačilo, abych ho aspoň částečně pochopil a jen to potvrzuje moji teorii o tom, že on se prostě jen brání.

,,Pane, já vám ty narážky na mého otce nespolknu, zvlášť když vím, co cítíte," Hned na to, jsem ale cítil, jak Snape své pocity přede mnou uzavírá někam dál. Nedivil jsem se, jemu to šlo vždycky, ať už o tom vypovídala mimika nebo pohled jeho černých očí.

,,I tak vás to nezbavuje titulu idiota, pane Pottere. Místo toho, abyste mě tu už dvacet a víc minut proklínal a metal na mě Neodpustitelné, se ptáte na kolejní body," zdálo se mi nebo zněl... uvolněně? Nejspíš ano, měl přece tak hluboké obavy ohledně toho, jak příjmu tu informaci, že jsme teď spojeni lektvarem Harmonia.

,,Máme ještě celý život na to, aby zjistil všechny účinky toho lektvaru a to, jestli vyhraje Zmijozel nebo Nebelvír je pro mě teď celkem důležité," Snape si odfrkl a jak jsem si všiml, jeho rty zdobil lehce pobavený úšklebek, ovšem, žádné jeho emoce se ke mně nedonášeli, ale nevadilo mi to. Máme ještě dost času na to, abych se naučil překonávat i tu clonu, kterou kvůli mně vytvořil.

Myslím, že bude dostatečně snesitlený nebo se alespoň budu muset nauřit ho snášet, když, jak říkal, spolu budeme muset trávit nejméně zbytek života. Kdyby mi to někdo řekl na začátku týdne, asi bych skočil z astronomické věže, ale dnes jsem se s tím cítil absolutně smířený a dokonce jsem se i trošku těšil.