Spojení [Harry Potter]

Magické jádro

Ačkoli Snape řekl své, věděl jsem, že se pokouší učit se lékozelnictví. Kvůli tomu vypadal ale unaveně a tak jsem poprosil mámu, aby ho přemluvila, což se jí povedlo a já za to děkoval Merlinovi. Sice jsem cítil také únavu, díky našemu spojení, ale hlavně mi dělal starosti Snape. Nejen, že pak byl víc podrážděný, ale i citlivěji vnímal mé rány. Mě nebolely, respektive hřály, ale při únavě vnímal Snape to teplo jako bolest. No a taky jsem měl pak přístup k jeho pocitům a myšlenkám, i když jsem se snažil je držet v povzdálí, hlavně jeho myšlenky. 

Snapeova únava mi ale nebránila v tom, abych občas ponocoval. V takových případech jsem se pokoušel o obtížnější kouzla bezhůlkové magie, která mi nešla, ale postupně jsem je zdokonaloval, takže jsem se takhle brzy vypořádal s Aquamenti a Ševelisimo. Měl jsem jich ještě na seznamu dost, než se dostanu k takovým jako je Expiliarmus či Sectumsempra, ale asi by bylo potřeba změnit pořadí, jelikož když je Voldemort naživu, bude potřeba se bojová a ochranná kouzla naučit s bezhůlkovou magií co nejrychleji.

V jeden z takových ponocovacích večerů jsem si zkoušel další pro mě problematické kouzlo - Depulso. Bral jsem polštář a kouzlem jim házel na protější zeď. Schválně jsem vybral něco měkkého, aby to nezpůsobovalo hluk. Nevěděl jsem sice, kde měl přesně Snape pokoj, ale i kdyby ho měl mít dál, stále jsem chtěl zůstávat co nejtišší. Ovšem, házením se to pořád nedalo nazvat. Polštář se vždycky pouze o pár centimetrů posunul dál ode mě. 

Když jsem už měl za sebou asi tak padesátý pokus, skoro mi ruply nervy a polštář přistál s hluchým nárazem o zeď u protější strany pokoje, ale to nebyl ten problém - zrovna v moment, kdy polštář letěl, se dveře otevřeli a stál tam Snape. Pohotově jsem se posadil a cítil jsem, jak mi v žilách začal proudit adrenalin z toho, jak jsem se vyděsil. 

,,Plánoval jste to tajit ještě dlouho?" zeptal se mě a složil ruce na hrudi. Hleděl jsem na něj, neschopný slov, pouze jsem bezděčně otevíral pusu, protože jsem se chtěl nějak obhájit, něco si vymyslet, ale po každé sekundě jsem vzpomínal na naše spojení. On to ví. Ví všechno. 

,,Já.. no.." dostal jsem ze sebe a poraženě sklopil hlavu na své ruce.

,,Bál jste se snad?" jen jsem přikývl, protože to byla pravda. Nevěděl jsem, jestli bylo špatné to, že mi jádro rostlo, ale v podstatě jsem neměl žádný závažný důvod to skrývat.

,,Chtěl jsem si to spíš víc nechat pro sebe," dodal jsem, stále upírajíc pohled někam na postel. Už jsem se cítil v podstatně klidnější, ale stále jsem nebyl odhodlaný se na něj podívat. Něco mi jakoby našeptávalo, že Snape ode mě pravděpodobně vyžadoval důvěru, když mi zachránil několikrát život a když s ním mám pouto. 

,,Nevyžadoval jsem po vás důvěru, pane Pottere," podíval jsem se na něj a lehce jsem naštvaně svráštil obočí, že mi čte myšlenky, ale Snapea to evidentně nezajímalo, když se posadil na kraj postele.,,Pokud vás to uklidní, mé jádro také stále roste, ovšem, kvůli Temnému pánovi je jeho růst pozastaven. Je pozastaven od té doby, co jsem dobrovolně nechal nanést Znamení na svojí ruku," I v tom šeru jsem na sobě cítil jeho pohled a já se na něj samozřejmě taky díval. Byl jsem v celku překvapen, ale tak, nebyl se vlastně čemu divit - ne každý kouzelník, cítí přítomnost magie někoho jiného a taky ne každý se může bez přirozeného talentu učit lékouzelnictví. Mohlo mi to dojít dřív a byl jsem si jistý, že kdyby na mém místě byla Hermiona, už dávno by jí to došlo. 

Chvilku jsme přetrvávali v tichosti, ani jeden z nás neměl co říct a bylo nadmíru jasné, že se Snape pro zatím nechystá můj pokoj opustit. Vypadal sice unaveně, ale zároveň zamyšleně, jakoby dumal o nemožném či nekonečném. Já si zatím vzpomněl na onu noc, kdy mi ukázal mámu a hned na to se mi vybavila Snapeova slova o tom, že on a já nikdy nebudeme přáteli. Musel jsem se pousmát, hlavně teď, když s ním bydlím. Hned na to, jako po řetězu se mi vybavovali další vzpomínky. Hlavně na to, jak jsem vařil ten lektvar a na jehož explosivní následky jsem si vydělal hodně zajímavá zranění. Zarazil jsem se ale.

,,Proč jste mi tenkrát nařídil, abych vařil Zvěromagický lektvar, když víte, jaký jsem v lektvarech nemehlo?" tahle otázka nějakou dobu před tím neopouštěla mojí mysl a já se nemohl dokopat k žádné teoretické odpovědi, ovšem teď jsem konečně mohl dostat odpověď na svojí otázku. 

Snape se na mě znovu podíval, v očích notky ironie.,,Za prvé, teď už takový nemohlo nejste. Jsi ještě sice podprůměrný, ale v lektvarech jste se zlepšil a za druhé, všichni měli lektvar stejný," zarazil jsem se.

,,Co? Ale vždyť jsme všichni dělali jiné lektvary!" vyhrkl jsem a už si začínal myslet, že má snad Snape amnézii. 

,,Pokud byste ty lektvary vyhledal v Lektvarové příručce pro 7.ročníky, kterou jste pravděpodobně ani jednou neotevřel, zjistil byste, že všechny ty lektvary se ve zvěromagii používají. Technicky vzato by se daly nehradit jen jedním lektvarem a než se zeptáte proč to tak tedy není, odpovím vám rovnou, že každý kouzelník má jiné magické jádro. Lektvar, který jste dělal vy, byl pro kouzelníky s dostatečně silným magickým jádrem, zatímco pan Longbottom měl verzi pro kouzelníky s dost malým magickým jádrem. Zvěromagie hodně závisí na velikosti magického jádra," zakončil svůj monolog Snape a já se stále snažil zpracovat informace, které na mě vychrlil za ty dvě minuty. Měl bych si asi některé lektvary znovu pročíst, když už jsem je teda chápal. 

,,Aha, to dává smysl," pronesl jsem nakonec po chvíli přemýšlení a unaveně zívl. 

,,Lektvary dávají smysl, jen ho všichni musí najít," Snape si všiml, jak zívám a tak se už zvedal k odchodu, ale já ho znovu zastavil. Vzpomněl jsem se na Grimoár.

,,Počkejte, já.. četl jste ten Grimoár Vladislava Vermillionského?" Snape se otočil a chvíli jakoby ani nevěděl co odpovědět.

,,Nečetl jsem ho, ale vím o jakou knihu jde," polkl jsem.

,,Co když se vám ale něco stane?" zeptal jsem se ho trošku tlumeněji a něco jako úšklebek se mihl na rtech Snapea.

,,Bojíte se o mě, Pottere?" 

,,Samozřejmě," moje upřímná odpověď ho evidentně vyvedla z míry. Snape se otočil a chtěl dojít k mé posteli, ale přinutil se zastavit, jakoby o něčem pochyboval.

,,Není čeho se bát, prostě mi jen důvěřuj," a než jsem stihl něco říct, už stál u dveří a pronášel:,,Dobrou noc, Harry," 

Když vyslovil moje jméno, příjemně mě zamrazilo. Jeho hlas byl tak.. svůdný.