Spojení [Harry Potter]

Společně

Další den nastal odjezd posledních studentů, kteří byli popravdě v celku vyděšeni a kdo by se vlastně divil, když se Voldemort vrátil a posedl jednu ze známých a hodně oblíbených studentek. Nikdo ani pořádně nevěděl jak se tvářit či co cítit. Maximálně to tak věděli zmijozelští, kdy se někteří natšeně štěbetali o návratu Toho-jehož-jméno-se-bojí-kupodivu-vyslovit. Sledoval jsem je se zhnusením, když opouštěli školu.A já zůstával. McGonagallová, společně s Brumbálem mi to nařídili, jelikož jsem se už neměl kam vracet a také proto, že ochranné kouzlo mé matky po tom, co jsem se stal plnoletý, už neplatilo. A byl jsem opravdu rád, že se nebudu vracet k Dursleyovým. Další rok s nimi bych už pravděpodobně nesnesl, i když Dudley se zdál celkem fajn, když jsme se loučili. 

,,Promiň, že jsem na tebe včera byl tak hnusný, Harry. Vím, že za to nemůžeš, jen.. mě to strašně dostalo," omlouval se mi Ron před odjezdem. Hermiona jela s ním, protože.. její rodiče si jí prostě nepamatovali, kvůli jejímu kouzlu Obliviate. Teď byla s námi a evidentně se jí ulevilo, když se mi Ron omluvil. 

,,Všechno je v pohodě, Rone a chápu to, taky bych takhle vyšiloval," poklepal jsem ho po rameni a Ron se trošku uvolněněji pousmál. 

,,Takže se uvidíme večer," pronesla Hermiona, když poslední studenti opustili hlavní vchod do Bradavic a mířili si to ke kočárům, které táhli testrálové. 

,,Ano, večer na schůzce Řádu," Byl jsem si jistý, že Brumbál konečně všem poví o své teorii, která ale zněla velice pravděpodobně. Ronovi a Hermioně jsem nebyl schopný o ní povědět. Nechtěl jsem, hlavně Rona, rozrušit ještě víc. 

Všichni tři jsme se objali a brzy pak na mě Ron s Hermionou mávali z kočáru, který mizel po cestě do Prasinek. Hluboce jsem se nadechl a vydechl. Bylo nezvyklé být jedním studentem, tedy, už bývalým studentem, v celé škole. Měl jsem celý den na to, abych nic nedělal a užíval si volna, ale já nemohl. Už jen z toho důvodu, že Voldemort byl na živu. Školní dny mi pomáhali, abych na něj nemusel myslet většinu času, ale teď? Když bylo volno? Když začaly letní prázdniny?

K sakru, kašlu na to - a s tou myšlenkou jsem si šel zaplavat do Velkého Jezera. Část jezera ležela za ochrannou bariérou, takže by mi nemělo hrozit žádné nebezpečí. Když jsem se svlékl, pokryl jsem své rány voděodolným kouzlem (naučila mě ho madam Pomfreyová při jedné z návštěv na ošetřovně) a ponořil se do příjemné chladivé vody jen v trenýrkách. Ležel jsem na vodě a díval se na modré nebe, po kterém pluly líně obláčky. Bylo neuvěřitelné, že nehledě na to, že se Voldemort vrátil, stále se svět točí okolo své osy. Příroda okolo byla živoucím důkazem - květy si v klidu rostli dál, ptáci zpívali v korunách stromu, kterým občas díky letnímu vánku zašumělo listí. Díky tomu, jsem dokázal uklidnit svojí mysl a na chvíli zavřít oči, abych si ten moment užil, ale taky abych si užil jakýsi stav beztíže, který jsem si nemohl dovolit zrovna nějak často. 

Pane Pottere, přeplouváte hranici. Ozval se v mé hlavě nečekaně hlas Snapea, že jsem se zakymácel a otočil se na břicho, abych spatřil profesora na břehu jezera, jak stojí s rukama složenýma na hrudi a sleduje mě. Neviděl jsem ho sice bez brýlí pořádně, ale byl to bez pochyb on. Jen on se totiž v létě může oblékat do černa. 

Všiml jsem si taky, že měl pravdu - dostal jsem se moc blízko k bariéře, takže jsem rychle začal plavat zpátky ke břehu a zároveň si řekl, že už bych mohl vylézt a pustit se do něčeho produktivnějšího, i když jsem nevěděl, co bych měl dělat. 

,,Děkuju, že jste mě zastavil," poděkoval jsem mu, když jsem vylézal z vody a sehnul se ke své hůlce, abych mohl provést sušící kouzlo. Klidně bych to dokázal bezhůlkovou magií, ale nechtěl jsem, aby Snape viděl, že jí umím.