Broken [CZ - Luke Hemmings]

1.

Naposledy jsem se otočila na taťku, který se zrovna rozjížděl. Stihl mi ještě zamávat, než se auto dalo do pohybu a pomalu odjíždělo. Když jsem si uvědomila, že ho znovu uvidím až po škole, chtěla jsem zoufale zakřičet.

Místo toho jsem se znovu otočila čelem ke škole a namířila si to k ní. Snažila jsem se nevšímat si lidí kolem sebe. Hrozně mě znervózňovalo, že jsem tady nikoho neznala. A proto jsem se soustředila pouze na obrovské dveře před sebou.

Když jsem vešla dovnitř, dostala jsem pocit, že jsem se zase ocitla na té staré škole, na kterou jsem chodila předtím. Hodně mi ji připomínala, ale možná to bylo jenom tím školním prostředím.

Ale i přesto jsem si okamžitě vzpomněla na své kamarády, hlavně tedy na kamarádku Jessicu, která tehdy bydlela naproti nám. Chodily jsme spolu už do školky, taky jsme od té doby byly nejlepší kamarádky. A teď jsem ji musela opustit.

Když jsem tyhle myšlenky zahnala, zpomalila jsem krok a začala se dívat do plánku, který mi donesl taťka, když tady byl v pondělí. Všechno mi tady zařídil, věděla jsem i číslo své skříňky a její číselný kód, měla jsem i rozvrh a další potřebné věci.

Já bych si tady zašla i sama, jenže tehdy jsem ještě nebyla schopna normálně fungovat. Poté, co jsme se sem přestěhovali, jsem se sotva pohnula z pokoje. Chodila jsem jenom do koupelny. Nepotřebovala jsem jít ani do kuchyně, protože jsem ani neměla chuť na jídlo.

Jenže včera se taťka na mě naštval a vykopal mě z postele, kde jsem bezvládně ležela a tiše plakala. Nejdřív jsem ho ignorovala, ale pak jsem si uvědomila, že jsem mu vůbec nepomáhala. On prožíval úplně to samé a taky normálně fungoval.

A proto jsem se přestala chovat tak sobecky, postavila se na nohy a šla se dát do kupy. Taťka byl hodně rád, dost se mu ulevilo, a to hlavně tehdy, když jsem otevřela ledničku a dala si něco k jídlu. A na základě toho, že jsem se konečně dala dohromady, jsem se rozhodla, že by nebylo vůbec na škodu jít do školy.

Skříňky jsem našla poměrně brzy. Bylo u nich dost lidí, mě si ale naštěstí nevšímali. Já jsem jim taky moc nevěnovala pozornost, spíš jsem se zaměřila na hledání své vlastní skříňky. Chvíli jsem zmateně pochodovala sem a tam, ale pak jsem naštěstí zahlédla své číslo a rychle se k němu vydala.

Když jsem zadávala číselný kód od zámku, všimla jsem si, jak se mi klepaly ruce. Nebyla jsem schopna to zadat správně, v jednom kuse jsem dělala chyby. Musela jsem zámek pustit, zhluboka se nadechnout a uklidnit se. Pak jsem to zkusila znovu. Naštěstí se mi to povedlo, i když se mi ruce pořád lehce klepaly.

Rychle jsem si sundala tašku s kabátem, který jsem následně narvala dovnitř. Z batohu jsem vytáhla učebnice, které jsem dnes zrovna nepotřebovala a taky je dala do skříňky.

Když jsem zavřela její dvířka, opět jsem se podívala na plánek. Byl už skrčený a to jsem ho používala teprve chvíli. Snažila jsem se z něj vyčíst, kde bych měla jít. Jako první hodinu jsem měla matiku a podle toho plánku jsem měla jít někde nahoru.

Když už jsem se konečně dala zase do pohybu, tentokrát směrem ke schodům, chodbou se ozvalo hlasité zvonění zvonku.

Úplně jsem se vyděsila a zrychlila. Předbíhali mě zdejší studenti, kteří se snažili dostat co nejrychleji do tříd. Záviděla jsem jim, že věděli, kde měli jít. Najednou se mi chtělo brečet zoufalstvím. Nechtěla jsem přijít pozdě do první hodiny tady na téhle škole.

Plánek mě dovedl ke schodům, které jsem co nejrychleji vyběhla. Už mi to tady tolik nepřipomínalo mou bývalou školu. Tahle byla o dost větší. A taková...hezčí. Bylo tu rozhodně o dost víc světla, a proto jsem si tady nepřipadala jako v kopce, tak jak jsem si tehdy připadala každý den.