The Dead Bride (Teen Wolf FF)

It's Gone

Vypadal překvapeně a poznala jsem, že z něj nervozita spadla. Hlasitě si oddechl. "No, páni. Vážně? No, tak to se mi ulevilo, protože jinak bych se musel omlouvat a z toho se mi dělá zle." Aaa, Jackson kterýho znám je zpět. 

"Ale omluva by nebyla od věci." Založila jsem si ruce přes prsa a nadzvedla obočí. Zarazil se. Vychutnávala jsem si jeho zděšený výraz. "No..omlouvám se." Pokusil se o úsměv.  Na něm to spíš vypadala jako úšklebek. Brala jsem to. Už jenom to, že vůbec přišel byl náznak, že ho to vážně mrzí. Vlastně působil, že ho všechno mrzí. V podobě Kanimy toho hodně zažil a zabil ne zrovna malý počet lidí.  Ale jak jsem řekla. Necítím na něj hněv.. Jediné, co jsem v tu chvíli cítila, bylo nutkání rozběhnout se a sama jít najít Isaaca a přitáhnout ho domů. 

"Užij si Londýn." Kývla jsem, protože jsem si vzpomněla, že Stiles říkal, že tam Jackson odjíždí. 

Pak už to mezi námi začalo být divný, protože ani jeden z nás nebyl zvyklý, že bysme si takhle normálně povídali. Vždy jsme se jen navzájem uráželi. Naposledy se mi omluvil, což jsem nečekala a odešel. Ach, Jacksone Whittemore, nebudeš mi chybět. 

"Ty si s ním mluvila?" Skoro na mně vyjel bratr, když jsem se vrátila do domu.

"No...jo..Stilesi, už není Kanima, nic mi neudělal." Poplácala jsem ho po rameni, zasmála se nad jeho toném a mířila do kuchyně pro nějaké pití. Následoval mně. "No ale neměla jsi s ním mluvit, nezasloužil si to."

Obrátila jsem oči v sloup. "Už jsem ti to říkala. Nevyčítám mu mou smrt." 

Nechápal to, ale radši se k tomu už nevyjadřoval. Věděl, že je to zbytečný. Jeho sestra má prostě svou hlavu. 

 Nalila jsem si do sklenice džus a otočila se přes pult na něj. "Co ty škrábance na rukou?" Zajímal se. Vytáhla jsem si rukávy od mikiny a oba jsme zjistily, že po rankách ani škrábancích ani stopy. 

"Je to pryč." Zakroutila jsem hlavou. 

"Měli bysme zajít za Deatonem." Navrhl zase Stiles. "Stilesi, ne. Zmizelo to, takže to znamená, že je to už v pohodě, jasný?" Nechtěla jsem jít za Deatonem. Dostal by ze mně ten můj podivný sen, který se mi zdál v nemocnici. Deaton je na to chytrej dost, prokoukl by mně. Občas přemýšlím, co je doopravdy zač. Nikdy nám to neřekl. Pořád omílá dokola, že je prostě jen veterinář. To už je ohraný.

Bráška chhvíli protestoval, já ho odbyla a odešla zpět do pokoje.

                                                                     ***************************** 

Další den už jsem byla vážně vynervovaná. Isaac se stále neozval. Derek mi taky nebral telefon. Byla jsem vážně na nervy. Táta si naštěstí ničeho nevšiml, ale bratr ano. 

Jeli jsme zrovna v jeho jeepu z nákupu, kde jsme potkali jeho nejlepšího kamaráda Scotta. Taky jsem se ho ptala, jestli se mu neozval Derek, ale jen mi řekl, že s ním mluvil než odjížděli a Derek mu řekl, že se vrátí v neděli, možná později. No fajn, možná bych se nemusela tolik strachovat. Jsou pryč jen 5 dní. A jsou to vlkodlaci. Nic se jim nemůže stát.

 Ale stále mně pohlcoval nepříjemný pocit. Nemohla jsem najít správný popis toho pocitu. Cítila jsem, že mně něco užírá, ale nevěděla jsem co. Bylo to k nevydržení.

"Hele, ségra, jsi v pohodě?" Otočil se na mně na chvíli Stiles, ale pak hned otočil hlavu dopředu aby viděl na cestu. 

"Jasně, že jsem." Zalhala jsem, ale okusovala jsem si klouby na prstech (hroznej zlozvyk, já vím) , takže poznal, že lžu. "No nevypadáš. Něco s tebou je. Řekni mi to." 

"Stilesi, jsem v pohodě jasný?" Přestala jsem si nechutně okousávat ruce a položila mu dlaň na rameno. Věnoval mi nedůvěřivý pohled a opět se věnoval řízení. 

Ani ne po dvou minutách jsem ucítila šílenou bolest na svém levém boku. Sykla jsem a přiložila si na bok ruku. Pořád to hrozně pálilo. Další bolest, tentokrát na druhém boku. To už jsem nevydržela a bolestně vykřikla. 

"Blair?" Otočil se na mně vystrašeně bráška a málem stočil volant ze silnice. "Zastav!" Zaskučela jsem a držela si obě rány. Cítila jsem, jak mi tričkem prosakuje krev. Když jsem sklopila hlavu, viděla jsem jak mé bílé tričko prosakuje ta rudá tekutina.

Stiles sjel ke kraji vozovky a já ihned vyskočila ven. Spíše jsem se zhroutila v bolestech na zem. Byla to šílená bolest. Neměla jsem tušení, co se to se mnou děje. 

Stiles rychle přeběhl ke mně. Klekl si ke mně a jeho vyděšený výraz by nepřekonal nikdo. 

"Co se děje? Co ti je?" Šílel. Posadila jsem se na studenou zem. Stihla jsem se ohlédnout kolem a zjistila, že jsme zastavili na silnici, kolem které je všude jen les. Pomalu jsem si vyhrnula tričko a nad tím pohledem se zděsila.

"To jsou škrábance" Předběhl mně Stiles. Stále to krvácelo, přikryla jsem rány rukama. "Vlkodlačí škrábance." Upřesnila jsem. Cítila jsem se na omdlení.  Stiles si sundal mikinu a obvázal mi jí kolem pasu přes rány aby aspoň trošku zastavil krvácení. 

"Musíme do nemocnice." Vyhrkl Stiles a už mi pomáhal na zadní sedadlo jeepu, kde jsem si mohla lehnout.  Nasedl za volant a už jsme uháněli do nemocnice. 

Cítila jsem nesnesitelnou bolest. Jak fyzickou tak i bolest uvnitř sebe. Cítila jsem hněv. Nevím proč.  A už vůbec jsem nechápala, jak se na mně dostali ty vlkodlačí škrábance. Nedávalo to smysl.

Už jsme byli jen blok od nemocnice, když jsem si všimla, že bolest ustala. Necítila jsem nic. Jen ten hněv uvnitř mně, kterého jsem pořád neznala příčinu.

Pomalu jsem se posadila a sundala si z ran Stilesovu mikinu. Byla jsem překvapená ještě víc, než když jsem spatřila předtím ty škrábance. 

"Stilesi.." Pohlédla jsem na něj dopředu. "Už tam skoro jsme, vydrž." Zkusil se pousmát do zrcátka. 

"Ne, Stilesi. Je to pryč." Zakývala jsem hlavou. "Cože?"  V zrcátku jsem viděla jak vytřeštil oči.

"Ty škrábance jsou pryč. Není po nich ani stopa."