Ďáblův syn

1. kapitola

Takže. Myslím, že by nebylo od věci, kdybych vše uvedl na pravou míru.
Všichni, co mě znají, mi říkají Dank. Zvláštní jméno pro kluka, já vím. Ale já nejsem jen tak ledajaký klu. Můj otec je Ďábel. Vznikl jsem neobvyklým způsobem. Při mém porodu matka zemřela. Miluji, když můžu někomu způsobovat bolest. Silou vůle mohu zabít a mučit tolik lidí, kolik jen budu chtít. A mít vše, co chci. 

Oči se mi mění podle toho, jak se cítím. Většinou jsou to barvy jako světle modrá, černá a červená. Červená, když zuřím, černá, když mám chuť udělat něco špatného a modrá, když se mi něco líbí. Schopnosti nějaké také mám. Je jich nespočet například čtení myšlenek či létání. 
---------------------------------------------
Je den, jako každý jiný. Ležím na své velké posteli s nebesy. Je z tmavého dřeva s černým povlečením. Nábytek v mém pokoji má podobnou barvu jako postel. Je sladěn do tmavého dřeva. Stěny mají barvu světlé kávy a stěna za postelí je pokryta černými ornamenty. V pokoji nemám zbytečné věci, v jednom rohu stojí větší ozdobná socha a v druhém rohu u postele stojí kytara. Naproti posteli je na zdi pověšena televize a uprostřed místnosti je černý koberec.

Čtu si velice zajímavou a zároveň naučnou knihu o vesmíru. Člověk, který žije už spoustu století si myslí, že už tohle všechno zná ale není to tak. Vždy je co se učit a zlepšovat. Někdy se jen tak zamyslím a napadne mě, co je vlastně tam nahoře. Slunce? Jiné neobydlené planety? Hvězdy? Existují hvězdy, aby každý našel tu svojí? Toť otázka.

Podívám se vedle sebe a usměji se. Vedle mě leží moje nádherná doga Penelope. Dostal jsem jí od otce jako omluvu za co, že nepřišel na moje vystoupení s hudebním sborem. Bylo mi to líto ale dar od otce jsem přijal. Jako vždy. Bylo mi sedm. Teď je mi devatenáct a stále za něco dostávám od otce dary. Ať už je to kvůli tomu, že na mě nemá čas nebo jen tak. 

Pohladím jí, ona zvedne hlavu a v tu chvíli se ozve strašný řev. Jako by někomu rvali zaživa srdce z těla.

"Co se zase děje" řeknu si pro sebe. Společně s Penelopou se zvednu a jdu se podívat do hlavní místnosti, kde se provádějí všechny obřady.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Otevřu naštvaně dveře a postarší služka, procházející okolo, vykřikne a dostane leknutím infarkt. Nevšímám si jí a rychlím krokem okolo ní projdu. Za sebou nechám vlát můj dlouhý černý plášť, charakterizující mou osobu. Černé oblečení je mou součástí, stejně jako kamenný výraz v mé tváři.

Jdu dlouhou chodbou a křik se postupně přibližuje. Vejdu do hlavní místnosti, projdu okolo stráže, kteří drží na zemi dva nešťastníky. Jeden je kluk a druhý holka. Ta holka hned, co mě uvidí zmlkne a nechá otevřenou pusu dokořán. Pohlédnu na ní vražedným pohledem a hned jí zavře.

Dojdu k otci a ke svému místu. Otci se pokloním i přes to, že je to můj otec. Jsem přeci korektní. 

"Otče" narovnám se a rozhlédnu se. "Co se to tu děje. Proč tak řve?" Otočím se pohrdavě zpět na holku. Vypadala příšerně. Obarvené blonďaté vlasy jí padali do obličeje a z půlky zakrývali její ubrečený obličej. Byla oblečena vyzývavě. Mini šaty jí stěží zakrývaly její zadek. A s vysokými lodičkami si asi taky moc nepolepšila. 

"Tento hoch" ukáže na něj svou královskou holí "vyloupil banku a zabil policistu. Poslali ho do vězení, kde ho později udupali k smrti" otočí na mě otec hlavu. Já se na něj nepodívám. Přemýšlím. Ale je jasný, co se stane.

"Nechme ho tu. Vždyť neudělal moc škody" promluvím nakonec.
Otec se zdá být překvapen. Ale nic nenamítá. Mávne rukou a už ho vlečou pryč. S tou holkou se nijak nezabývám. Jednoduše jí spálím. Ani se nestihnu vzpamatovat a už tu je další nešťastník. Ten je mnou vypovězen.

"Otče, pokud mne omluvíš, půjdu k sobě do pokoje" postavím se a požádám otce o propuštění. Jenom kývne a znovu se napije ze svého poháru s vínem. Odejdu do svého pokoje. Služku už odnesli, za což jsem rád. Penelopa u mě opět leží na posteli. Přitulím se k ní a usnu. 

**Ve snu se mi zdá o válce. Vedu ji já. Ale není poznat, proti komu. Ve spánku sebou házím po posteli. Cítím ty rány a když mě někdo probodne, tak vyletím do sedu. Zpocenej se zvednu a jdu si oplachnout obličej. Vrátím se zpět do postele ale tentokrát už se mi podaří usnout.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Probudím se až ráno, když mi někdo zabuší na dveře. Leknutím vyletím z postele a rychlostí světla přiběhnu ke dveřím, které následné otevřu. 

"Čus princátko. Už jste se konečně vyspalo?" Zakřičí na mě nějaký kluk. Ještě jsem ho tu neviděl. Ale to co mi řekl, jen tak nenechám. Vrátím se zpět do pokoje. Samozřejmě s červenýma očima. Rychle se převleču. Za opasek mých kožených kalhot si dám ze svojí speciální skříňky bič a dva nože. Znovu vyjdu a ten kluk okolo mě zrovna projde. Chytnu ho pod krkem a přilepím na zeď.
"Kdo si kruci myslíš, že jsi?" Zeptám se ho a zesílím stisk.
"Nemůžeš mě zabít, bratranče" usměje se přitrouble. Vytřeštím oči a okamžitě ho pustím.
"Damon Hells??" Nevěřícně na něj koukám. Rozhlídnu se, jestli nás někdo nevidí. Damon si mne načervenalý krk.
"Jasan Danku." Plácne mě po ramenou. Damon Hells. Syn Háda. Společně s otcem vládnou podsvětí. A také je to můj bratranec. Jsem o rok starší ale někdy si v jeho blízkosti připadám na více.
"Tak co Danku. Už máš nějakou babu?" Táhne mě za ruku do kuchyně. Já si z lednice vyndám červené jablko. Damon steak.
"Nic. Co by?" Zeptám se podrážděně si odfrku. Začne mi vyprávět o svých zážitcích Jedním uchem dovnitř a druhým ven. Když skončí, uleví se mi. Opět v hlavní místnosti uslyším křik. Podívám se tím směrem, společně s Damonem. Podívám se na něj s vítězoslavným úsměvem. Práce nečeká.