O dva měsíce později
Ležela jsem v posteli, utápěla jsem se myšlenkách a ve vzpomínkách, co se za poslední dva měsíce událo. Ach počkat, kromě mých šestnáctin se neudálo vůbec nic. S Vadimem nejsem v kontaktu a nic o něm nevím. Možná jednu jedinou věc, kterou mi napsala Gabča, a ta věc je, že zůstal v Rusku u babičky, protože děda umřel, a že neví, kdy se vrátí. Bože, všechno mě to tak mrzí. Chci ho zpátky, ale už si ho nezasloužím. Já si ho vlastně nikdy nezasloužila.
Slzy mi pomalu stékaly po tváři, když v tom jako by se mi žaludek obrátil vzhůru nohama. Mohla jsem být ráda, že jsem stihla doběhnout na záchod, nevím kdo by to potom uklízel.
Tu nevolnost jsem si nedokázala nijak vysvětlit, ale asi to bylo z toho, že jsem toho za poslední dva měsíce nenaspala. Nicméně už bych se asi měla jít připravovat, za půl hodiny vyrážím do školy.
Make-up už jsem měla hotový, teď se akorát obléknu a můžu se jít konečně nasnídat.
Pomalu jsem seběhla schody, dole na mě už čekala mamka se snídaní.
,,Dobré ráno, mami.", přišla jsem k ní a dala jí pusu na tvář.
,,Dobré, zlato.", otočila se ke mě a najednou jí z neznámého důvodu přešel úsměv.
,,Mami? Co se děje? Tobě není dobře?", vymanila jsem ze sebe během toho co jsem měla plnou pusu palačinek s nutellou.
,,Mě je fajn, ale ty nevypadáš zrovna nejlíp.", vykoktala ze sebe.
,,Mě je fajn. A žádný řeči o Vadimovi, prosím. Ušetři mě toho.", chtěla jsem se tomu vyhnout, protože ačkoliv tvrdím, že mi je fajn, citím se jak kdybych v sobě měla zabodnutých stovky šípů a hlavu mám jak střep.
,,Asi ti budu muset koupit kvalitnější korektor, když ti tady ten už očividně nestačí.", lítostivě se usmála.
,,To v žádným případě, stačil by Ibalgin a prášky na spaní.", v rychlosti blesku jsem se zvedla, chytla jsem se za břicho a letěla js na záchod. Zase.
,,Zlato, jsi v pořádku?", přispěchala za mnou mamka a z jejího hlasu bylo slyšet, že o mě má strach.
Po pár minutách jsem otevřela dveře a mamka mě pomohla na nohy. Bez toho aniž by mi cokoliv řekla, bylo už z jejího pohledu vidět, že místo nudné cesty do školy, bude nudná cesta k doktorovi.
V autě se mi ještě párkrát udělalo zle, ale dalo se to vydržet.
Po příjezdu k doktorovi, jsme šli hned na řadu, protože tam nikdo nebyl. To bylo snad poprvé za celý školní rok, co byla čekárna prázdná. Buď už všichni umřeli na simulaci nebo si na ně došlápla sociálka. Musela jsem se při té myšlence usmát, ale ten smích mě za chvíli přešel.
,,Měla jste v poslední době s někým pohlavní styk?", zeptal se mě a já nevěděla, co mám odpovědět.
,,Ano, před necelými třemi měsíci.", nezbývalo mi nic jinýho, než říct pravdu.
,,Takže si skočíte ještě na gynekologii, protože z mého pediatrického hlediska jste naprosto zdravá.", koukl se na mě přes brýle, a mě bylo hned jasné, kam tím míří. Já nemůžu být těhotná!
Hned co jsme vyšly z ordinace se mě mamka začala ptát na to jestli beru pravidelně antikoncepci, s kým jsem spala. Při pomyšlení na toho hajzla se mi udělalo zase špatně, takže jsem dalších pět minut strávila na záchodě.
U gynekologa jsme musely dobrou půl hodinu čekat, i když přes náma byly asi jen tři ženský. ,,Slečna Hodanová?", ozvalo se ze dveří.
,,Ano, tady.", odpověděla jsem a nervozitou se mi začaly třást kolena.
,,Pojďte si dál.", sestřička byla příjemná, což bylo fajn.
Doktor mi udělal ultrazvuk, ale dobrý zprávy pro mě neměl.
,,Slečno Hodanová, jste na počátku třetího měsíce těhotenství...-", než to dořekl, cítila jsem, jak mi po čele stéká studený pot, a pak už si jen pamatuju houkání sanitky a ostré světlo nemocniční chodby.
