Pomalu si mě k sobě přitáhl, pohladil mě po tvářích, zvedl mi hlavu a políbil mě.
,,Miluju Tě, Teri. Strašně moc Tě miluju.'', zašeptal mi do ucha. Bylo to tak úžasný, slyšet to zrovna od něho.
Opatrně mě vzal do náruče - přišla jsem si jako princezna, JEHO princezna - odnesl mě na postel, kde mě položil. Usmál se a lehl si opatrně na mě a začali jsme se vášnivě líbat. Nadzvedl se, aby na mě nebyl celou vahou. Jednu ruku měl v mých vlasech a druhá ruka mu pomalu sjížděla níž a níž k mým bokům.
Začal mě líbat na krku, byla jsem jako v sedmém nebi. Svlékl mi triko, potom i legíny, a pak...
*Crrrrrrrr*
Bože, nesnáším budík!! Ještě ke všemu v pondělí o půl šesté ráno! Nesnáším, nesnáším!
Klid, Teri, dýchej. Nádech, výdech..
Takový krásný sen jsem měla a ten otravný budík mě musí vzbudit v tom nejlepším.
Krásný sen? Vzbudil v tom nejlepším? S Vadimem?..Vzpamatuj se, Teri.!
Počkat. S Vadimem..u mě..v posteli..ve snu. To by znamenalo, že na něj nějak podvědomě myslím, tak strašně moc, že se mi o něm i zdá? Blbost. Sečteno, podtrženo, je to totální blbost. Vadima nemiluju a nikdy ho milovat nebudu.
Miluješ ho, Teri, přiznej si to!
Ne, nemiluju.
Ale ano, miluješ.
Ne..počkat. Co?? Já se tady hádám se svým vlastním svědomím, jestli miluju Vadima? Vážně?
Teri, zavolej si Bohnice, si hotovej blázen.
Žádný Bohnice nepotřebuju, za to může on - je krásný, má smysl pro humor, je milý, je dokonalý.
Takže ho miluješ!?
Možná trochu.
Už mě to přemýšlení nad nějakým snem unavuje, asi bych znova usnula. Vzala jsem do ruky mobil a bože, právě mi to světlo málem vypálilo oči, jedna zpráva na messengeru. Tentokrát ne od Vadima, ale od Simony. Docela mě to zarazilo, že bych od něho jedno ráno neměla žádnou zprávu, i když je fakt, že včera jsme si taky vůbec nepsali. Nenapsali jsme si za celou neděli ani pitomé Ahoj.
Co? Zase nad tím přemýšlím. Měla bych přestat.
Zvedla jsem se a šla se upravit, vyčistit zuby, obléknout, připravit učení a s pěti minutovým zpožděním vyrazila do školy. Pořád jsem myslela na ten pitomý sen. Byla to kravina, naprostá blbost.
Celou dobu jsem doufala, že se mi ozve. Už jsem stála před školou a čekala na Simonu. První hodinu máme tělocvik, tak snad přijdu na jiný myšlenky.
****
Tělocvik moje přání splnil, ale hned po něm první co bylo, tak to že jsem sáhla po mobilu. Žádná zpráva. Byla jsem na něm závislá.
Počkat, cože? Teri. Na nikom závislá nejsi, jen se ti líbí a mrzí tě, že se ti neozval, to je všechno.
Jojo, jen mě to mrzí. Šíleně moc mě to mrzí. Ten sen mi totálně změnil názor na celou situaci. Ten pitomý sen.
*****
Celý den ve škole jsem byla nesoustředěná. Doufala jsem, že mi napíše, ale nic. Pořád nic. Byla jsem z toho tak zoufalá.
*Crrrrrrrrr*
Konečně zvoní, konečně můžu jít domů a utápět se ve svých myšlenkách, v myšlenkách a představách, které se nikdy nestanou skutečností. Jak smutné. Už i Simona si všimla, že se mnou není něco v pořádku, ale říct jí, že je to skrz Vadima, tak zešílí. To samozřejmě nechci.
Ano je to skrz Vadima, Teri teď sis to přiznala, jsi do něho blázen.
Asi ano, asi ho vážně miluju.
Zaklapla jsem učebnice, dala je do tašky a vyrazila jsem domů.
