O několik dnů později
Pohled Thranduila
Stál jsem v prázné ložnici. Nedalo se zvyknout na ten klid. Jen neustálí pláč Legolase. Chtěl svou matku a nedokázal pochopit, že ta ho už utišit nepřijde. Ani ja jsem nemohl. Vidět jeho, mi lámalo srdce. Tak moc jsme ji oba chtěli. Ani jeden z nás nenalézal klid.
Matka Almwen byla poslána i přes prosby, aby mohla zůstat, do svého království. Na stožárech vláli černé vlajky. Služebné hleděli k zemi. Přes bílé růže v zahradách byli přehozeny černé průsvitné látky. Hudba nehrala. Na chodbá ani v sálech se nemluvilo.
Plač a křik. Už zase? Ach můj synku. Přál bych ti klid. Od doby, co jsem se vrátil, jsem za ním pořádně nešel. Měl jsem si to za zlé. Musel jsem být sám.
Co se vzpomínky na Almwen týká, neměla ani hrob. Nebylo tělo a tak nebyl ani hrob. Jen její obrav v síni vládců byl ozdoben černýma stuhama.
Dnes už za ním musím. Almwen by to tak chtěla. Milovala ho víc než cokoliv. Přala by si, abych se o něj staral, když už ona nemůže.
Vešel jsem do jeho pokoje. Služebné to zjevně potěšilo. Naznačil jsem jim aby odešly a ony mě poslechly. Zval jsem Legolase do naruče. Teď už to bylo jenom na mě. Musel jsem se o svého následníka trůnu postarat.
O několik hodin později
Uvelebil jsem se na trůnu. Nebyl čas na zbytečnosti.
,,Doveď te mi ty trpaslíky s tou dívkou." přikázal jsem stráži.
Hned šli udělat to, co měli. Beze slov a zbytečných protestů. Něco se ve mě změnilo. Už mě nehřálo srdce. Už ve mě asi nezbylo moc dobra. Všechno to zemřelo i s mou ženou.
A pak končně přišli. Vypadali pořád stejně. Jen více zapáchali.
,,Máte na to dvě minuty." můj hlas burácel halou.
,,Na co?" ptala se ta lidská dívka.
,,Má trpělivost už není, co bývala. Řekněte, co jste dělali na mém území. Jinak budete trpět."
,,To jste říkal už posledně."
A to bylo osudným. Poprvé jsem a s nimi mluvil i se svou královnou. Poštval mě proti nim sám.
,,Každé dvě hodiny popravíte jednoho z nich. A to tak aby to ostatní viděli. Začnete tou dívkou a půjdete od nejstatnější." rozkázal jsem.
,,Vaše vísosti!" volala ta dívka. ,,Milost!" prosila mě.
,,Ale já ti nic nedložím." usmál jsem se.
