25. Dobré ráno, Ameriko

16 6 1
                                    

Derek prošacuje bezvládné Susan kapsy. Najde klíčky od auta, namíří je do noci a zmáčkne čudlík. Charakteristické pípnutí odemykaného vozu se ozve zpoza rohu.

„Slečno Whitmanová, vydržte chvilinku. Hned jsem u vás." Nadhodí si Susan v náručí, až jí nadskočí hlava, a odnese ji směrem k jejímu autu. Já bych ji nechala ležet v kalužích. Ale já asi nejsem moc hodný člověk.

Vrací se s prázdnýma rukama. Po cestě se sehne pro svazek klíčů, které zůstaly ležet v kaluži.

„Jste v pořádku, slečno Whitmanová?" zeptá se starostlivě. 

„Jen asi trochu potlučená. Než se vdám, tak se to zahojí."

„Vy se budete vdávat? Gratuluji." 

„Dereku, váš smysl pro humor mě nepřestává udivovat," odvětím. Jsem ještě zadýchaná z toho, jak jsem soupeřila o vlastní slezinu a možná dokonce i o život. Musím se opřít o zeď, protože se mi trochu motá hlava a není jisté, jestli se znovu neodporoučím do čvachtavé břečky.

„Madam, slečno Whitmanová, pojďte do tepla. Mám tu auto, a můžu vám dát i něco suchého na sebe," položí mi ruku mezi lopatky a vede mě z temné uličky směrem k hlavní silnici. Mám pocit, jako by se mi skrz bundu z jeho dlaně dostával do těla pocit bezpečí. Je tu Derek. Derek se o mě postará. Nikdo mi už neublíží.

Přijdeme k černému sedanu s logem autopůjčovny na boku. „Tohle je vaše auto?" ujistím se. Derek přikývne a přidrží mi otevřené zadní dveře. Takže můj údajný stalker číslo dva byl vlastně anděl strážný? 

Nasoukám se dovnitř. Interiér voní borovicí. Začnu si rozepínat promočenou bundu a než se mi na zadních sedačkách podaří svléknout, Derek zaběhne do kufru a přinese mi černé tepláky.

„Asi vám to bude krapet větší," zamumlá omluvně. Prohlédnu si jeho obrovskou postavu. Nejsem žádné tintítko, ale Derek je hora svalů. Říct, že jeho oblečení mi bude krapet větší, je jako tvrdit, že na povrchu slunce je trošku teplo. „Ale mají v pase šňůrku," dodá ještě.

Poděkuju a když za mnou zavře dveře, začnu se jako had svlékat i z kalhot. Ve stísněném prostoru to jde těžko, navíc se mi džíny lepí na kůži, ale během pár minut jsem v suchu. Až potom Derek nastoupí na sedadlo řidiče a zapne vytápění.

„Ta holka..." začnu.

„Nebojte, nic jí nebude. Dá si šlofíka a až se vzbudí, bude ji maximálně trochu bolet hlava," ujistí mě Derek a prohlédne si můj odraz ve zpětném zrcátku. 

„Škoda, trochu jsem doufala, že jste jí zlomil ruku. Spíš mě zajímalo, jestli nevíte, kdo to byl a o co jí šlo."

„Bohužel, madam, slečno."

Zamračím se. „A co tady vůbec děláte vy? Jeremy je snad v Bostonu, nebo..." 

Ani tu větu nedořeknu, protože jen z představy, že by Jeremy mohl být někde poblíž, se mi zhoupne žaludek. 

„Ne, madam. Pan Hart je v Kalifornii. Já jsem tu na jeho příkaz, mám na vás dávat pozor."

Na jednu stranu je mi to líto. Jeremy tu není. Na druhou stranu to vítám. Jeremy tu není. Protože kdyby tu byl, akorát by se všechno komplikovalo. Oba ty pocity se ve mě perou a chvilku zvažuju, že možná fakt zavolám matčinu terapeutovi. Očividně potřebuju odbornou pomoc.

„Říkala... ta holka říkala, že jsem mu zlomila srdce," nadhodím.

Derek ani nehne brvou. „To vám nemohu potvrdit, madam, pan Hart se mnou své soukromé záležitosti neprobírá."

Resort Grand Tropical ‎| ONC2024 ✓Where stories live. Discover now