Resort Grand Tropical ‎| ONC2024 ✓

20. Porouchaný zboží

Samota.

Jedno slovo.

Tři slabiky.

Šest písmen.

Něco, co je mi důvěrně známé. Jsem zvyklá o samotě usínat i probouzet se. Jíst sama večeři z pytlíku nebo ohřátou v mikrovlnce. Sama trávit víkendy sledováním přírodopisných dokumentů, pokud se zrovna někde nekoná hospodský kvíz společně se šťastnou hodinkou, to pak s Caroline bereme putyku útokem.

Jenže tahle samota je jiná. Tíživější.

Když se rozhlédnu po prázdném apartmánu, který ještě v noci zaplňovaly naše vzdechy a Jeremyho vůně, cítím se nějak prázdně.

Racionální půlka mého mozku, kterou moc často ke slovu nepouštím, se mi snaží namluvit, že je to takhle lepší. Když bude Jeremy navždy spojený jen s Bahamami, nebude tak složité žít doma dál svůj život bez něj. Stane se z něho jen hezká dovolenková vzpomínka a než se naděju, budu o tom vyprávět vnoučatům jako o roce, kdy jsem potkala toho slavného herce z filmů pro pamětníky a zažila s ním žhavý románek. A oni mi budou říkat: “Jasně, babi, to muselo být super, už jsi dneska měla léky?”

Ale ta druhá půlka mozku, ta, která si ráda staví vzdušné zámky, mi nadává, že jsem možná právě zahodila klíč ke štěstí.

Nevěřím na spřízněné duše. Je nesmysl, aby ze všech osmi miliard lidí, co jsou na planetě, byl jen jeden z nich váš ideální protějšek. Statisticky vzato by to nejspíš musel být Číňan nebo Ind. Pokud by neuměl anglicky, asi bychom si moc nepokecali.

Obě poloviny mozku se spolu hádají a mě tak nezbývá nic jiného, než naházet na jednu hromadu zmuchlané oblečení z podlahy, aniž bych zjišťovala, jestli je moje, a hodit celou tu věc s Jeremym za hlavu.

Otřu si slzy. Oči mám trochu zarudlé a pod nimi opuchlé váčky, ale studená voda a silná káva by se o to měly postarat. Když si ještě nasadím obří sluneční brýle, není na mně vůbec poznat, že jsem možná přišla a možná nepřišla o lásku svého života.

Bude to tak lepší, opakuju si v duchu, zatímco mířím na snídani. Už jsem se naučila ignorovat pohledy ostatních strávníků, a oni se za těch pár dní naučili tolik nezírat. Zkrátka jsme je omrzeli. Jenže prázdné místo na druhé straně stolu jako by se mi vysmívalo. Místo obvyklé opulentní snídaně si proto dám jen kafe s cukrem a francouzský toust.

Když mi pípne mobil, málem leknutím upustím lžičku. Zatímco otvírám nově příchozí zprávu, v hlavě mi zní Spadla lžička do kafíčka. Možná jsem se oficiálně zbláznila a zavřou mě do ústavu. Aspoň bych nemusela platit nájem.

Caroline: Už tu zase byla ta divná Susan.

Caroline: Ona tě asi miluje nebo co.

Já: Znovu se po mně ptala?

Caroline: Nene, jen okouněla rádoby nenápadně u vitríny s dortíky a když jsem ji zmerčila, zdrhla.

Já: Třeba je to fanynka :)

Caroline: Nebo taky stalkerka. Nelíbí se mi. Má kobylí ksicht a ty víš, že se koní bojím.

Caroline: Jak se má Superman?

Chvilku zvažuju, že na Caroline vysypu všechen hnus a špínu dnešního rána, ale nakonec to zavrhnu. Tohle není rozhovor vhodný do esemesky. Zvolím radši stručnou odpověď.

Já: Dnes se vrací do L. A.

Caroline: 🙁

Caroline: Tak já nebudu rušit, určitě si toho máte spoustu co povědět, jestli víš, jak to myslím… 😈