Resort Grand Tropical ‎| ONC2024 ✓

6. Ruce vzhůru!

V záři zapadajícího slunce vystupují Jerrymu kolem očí vějířovité vrásky smíchu, které jsou jinak sotva patrné. Rty má stočené do vřelého úsměvu, ale v očích mu sálá plamen. Skoro z něj vyzařuje fyzické teplo, které mě spaluje a rozechvívá mé tělo. Vibruju jako Nokia 3310, div vzrušením neposkakuju po verandě. A to se mě zatím sotva dotkl.

Odloží prázdnou skleničku a následně se natáhne pro mou. Bublinky mě stále ještě hladí na jazyku, když udělá Jerry krok dopředu, až je tak blízko, že cítím na tváři jeho dech. Pohladí mě po bradě, vplete dlouhé prsty do mých vlasů a přitáhne si mě k sobě.

Sotva se naše rty dotknou, projede mnou výboj elektřiny. Z nohou mi nadělá želé a způsobí zkrat mozku. Je to jen letmý polibek, krátký a váhavý. Po něm se na chvíli zastaví a dá mi pár vteřin času, abych mohla případně protestovat. Je to dokonalý gentleman.

Žádných protestů z mé strany se ale nedočká. Možná jsem tak trochu tušila, že se to vyvine tímhle směrem. Nebo v to spíš podvědomě doufala od okamžiku, kdy mi svým svalnatým tělem zablokoval slunce a osočil mě (zcela právem) z krádeže lehátka. Bez ostychu kolem něj omotám paže a políbím ho tak, jak jsem už dlouho nikoho nelíbala. Naléhavě. Neodkladně. Dychtivě.

Dívka by se nikdy neměla na muže takhle vrhat, Amber, jsi dáma, a smyslem dámy je nechat se dobývat, teď si o tobě bude myslet, že jsi poběhlice, Amber.

Jo, nic nevytuní sexuální napětí tolik, jako hlas mé drahé matičky. Snažím se ji v hlavě potlačit, ale ona si nedá říct a dál mě zásobuje svými radami, o kterých bych ráda řekla, že jsou dobře míněné, ale sama tomu moc nevěřím. Matka nikdy nebrala ohledy na to, co potřebuju nebo chci. Na prvním místě bylo vždycky "co by tomu řekli lidi," na druhém "vypadala bych jako hrozná matka" a až hluboko, hlu-bo-ko na seznamu někde dole se malým písmem krčilo mé jméno. Amber. Co by chtěla dělat Amber?

Amber by se chtěla zachovat jako poběhlice, mami, oponuju jí vduchu. A pak ji násilím zatlačím zpět do podvědomí, než se nám to tu zvrtne v pěkně nechutnou ménage á trois.

K čertu s dobrým vychováním, pokud jsem někdy nějaké měla!

Ruce, kterými jsem dosud objímala Jerryho, přesunu ke knoflíčkům jeho košile. Připadá mi, že je úplně zbytečné nosit oblečení, když má někdo takovouhle postavu. Jako by ho renesanční sochař vytesal z mramoru. Opáleného mramoru.

Rozepnu první dva knoflíčky a u třetího se zaseknu. Ruce se mi chvějí touhou a nedočkavostí. Nejradši bych za košili zabrala a roztrhla ji, jako to občas dělají ve filmech. Knoflíčky by se rozletěly na všechny světové strany, cinkaly by o dřevěnou podlahu verandy, pár by jich možná doletělo až do vířivky. Ale pak si představím, jak bych oplakala svoje nejhezčí košilové šaty, kdyby se mi Jerry rozhodl náruživost oplatit, a změním taktiku.

„Ruce vzhůru," vyzvu ho.

„Nebo střelíš?" zasměje se, ale je u toho dost zadýchaný. Nicméně bez otálení poslechne a já mu košili přetáhnu přes hlavu. Není to elegantní a ani moc sexy, protože se mu v jednu chvíli zaklíní ruka v rukávu, ale svůj účel to splní. Během pár vteřin přede mnou stojí od pasu nahoru nahý a... Ježkovy voči, to je ale pekáč buchet! Přejedu po něm konečky prstů. Instinktivně zatnu břicho, ale stejně tím neodčiním všechny ty instantní makaróny se sýrem k večeři za posledních sedm let. Jerry se zkrátka musí připravit na to, že bude mnohem méně oslněn než já, až se dostane pod první vrstvu mého oblečení.

Což se stane vzápětí. Rozváže látkový pásek, kterým mám šaty stažené v pase, a vyhrne mi je po stehnech. Všude tam, kde se mě dotýká, hořím.