Resort Grand Tropical ‎| ONC2024 ✓

15. Jenny from the block

Všichni na nás zírají, uvědomím si, zatímco upíjím kávu s tolika kostkami cukru, že bych se nedivila, kdyby mi z toho vypadaly plomby. Šmíruju jídelnu přes hranu svého hrnku. Většina hotelových hostů se snaží dělat, jako že je vůbec nezajímáme, ale ty kradmé pohledy a potom rychlé odvracení zraku, když je načapám, hovoří za vše. Asi nejsem jediná, kdo si včera přečetl pár bulvárních článků.

„Jak tohle dokážeš snášet?" zašeptám směrem k Jeremymu, který si pochutnává na croissantu, jako by se nechumelilo.

„Časem si zvykneš." Pokrčí rameny a dělá, jako by to byla normálka.

„Nemám něco na tváři? Nebo ve vlasech?" Prohrábnu si ofinu, ale žádnou slámu nebo ptačí bobky tam samozřejmě nenahmatám.

Najednou se zableskne. Leknutím nadskočím. Jsou tady. Vrátili se, aby pořídili víc fotek. Nestačí jim nachytat mě jednou. Další blýsknutí. Teď o tom není pochyb.

Podívám se tím směrem a už už chci vyskočit od stolu a jít si to s dotěrným fotografem rozdat hezky růčo fůčo, ale naštěstí si včas všimnu, že se nejedná o paparazzi s velkým bleskem, ale o postarší ženu v elegantních šatech, která se jen snaží sníst své vejce benedikt a od příboru se jí odráží paprsky světla. Nebyl to blesk fotoaparátu, byla to prasátka od vidličky. Jsem paranoidní.

„Vypadneme odsud, chceš?" překvapí mě Jeremy až nečekaně jemným hlasem. Musel si všimnout, že jsem na nervy.

„Ano, prosím," odpovím a doufám, že moje oči říkají to, co se mi honí hlavou. Prosím, odveď mě odtud. Ochraň mě. Protože všechna tahle pozornost mi nahání hrůzu a vyvolává vzpomínky na plesy debutantek a nenávistivé špitání za mými zády. To je ona, ta, co ji málem zatkli, ale nakonec ji z toho vysekaly tatínkovy peníze.

Z toho života jsem zdrhla, ale teď jsem se omylem dostala do ještě většího blázince, ve kterém si za mými zády vyměňuje nenávistné pohledy nejen skupinka stejně starých dívek, ale rovnou celý svět.

Jeremy pochopí. Asi ne úplně všechno, nejspíš se mi tak úplně nepovedlo předat mu pouhým pohledem kompletní zprávu o mém téměř zatčení, ale aspoň mu nemusím vysvětlovat, že to skutečně nebyla moje vina a ty drogy nebyly moje a já fakt netuším, kde se v mé kabelce vzaly. Tehdy jsem naposledy mluvila s otcem. Už je to víc než deset let. Nevzpomínám na to ráda.

Zvedne se od nedojedené snídaně, já tu svou také odstrčím neschopná polknout další sousto. Položí mi ruku na lopatky, když mě vede z restaurace pryč. Cestou zachytím minimálně tři páry zvědavých očí, které nás vyprovází ne zrovna vřelým pohledem.

„Zírali na nás takhle i předevčírem?" zašeptám mu do ucha, když procházíme kolem hostesky. Ta jako jedna z mála stále zachovává naprosto profesionální, neutrální výraz.

„Ne tolik, ale ano. Nevšimla sis toho, protože jsi měla oči jen pro mě," řekne, čímž si ode mě vyslouží mírné šťouchnutí do boku. Jako bych mlátila do skály. Jeremy bez zaváhání pokračuje. „Jak moc si ceníš pevné půdy pod nohama?"

Zamrkám a málem škobrtnu, když si všimnu, že mě nevede zpátky k apartmánům ani k pláži, ale zamíříme na druhou stranu od hotelu k malému přístavišti, kde kotví několik řad plachetnic, motorových člunů a menších jachet.

„Myslíš metaforickou půdu pod nohama?"

Zavrtí hlavou. „Ne, v podstatě se tě ptám, jestli netrpíš mořskou nemocí nebo podobnou nevolností. Abych věděl, jestli přibalit kromě kyblíku na led i kyblík na..."