Resort Grand Tropical ‎| ONC2024 ✓

23. Znovu chobotnice

Chobotnice jsou neskonale zajímavá stvoření. Jsou to mistři kamufláže, mají nebývale vysoký intelekt na někoho, kdo je příbuzný slimáků, dokážou si nechat dorůst nejen chapadla, ale v některých případech taky vnitřní orgány, a systém tří srdcí, který jim pumpuje krev po těle, mi připadá absolutně fascinující.

Chobotnice jsou taky samotářky, ale přesto jsou velmi obětavé matky. Poté, co nakladou vajíčka, stráží je vlastním tělem i za cenu toho, že až do jejich vylíhnutí nemohou vyrážet pro potravu. To nakonec vede k tomu, že krátce po narození mláďat samice umírá hlady a vyčerpáním.

Na chobotnice teď myslím dost intenzivně, když sedím ve svém bývalém dětském pokoji, který matka přeorganizovala k nepoznání. Pryč jsou moje plakáty s Rammsteiny a Slipknot, které jsem si v pubertě vyvěsila jen proto, abych matku naštvala (To není žádná hudba pro mladou dámu, Amber, takové hulákání a nesmyslné mlácení do bubnů, navíc ta otřesná němčina...). Místo nich teď nově vybavený pokoj pro hosty zdobí olejomalba nějaké krajinky, ze které se mi chce kdoví proč hrozně kýchat. Chobotnice by mě takhle neodstřihla ze svého života jen proto, že nesouzním s jejím světonázorem. Chobotnice by mi byla lepší matkou. A navíc by měla chapadla, jak hodně hustý by to bylo?

Chlápek, kterého jsem potkala ve dveřích, se jmenuje Tom. Nebo Tim. Moc jsem neposlouchala. Měla jsem co dělat, abych matce nějak vysvětlila, proč po skoro deseti letech klepu na její dům a dožaduju se azylu, když jsem doteď celkem úspěšně předstírala, že spolu nemáme společnou polovinu DNA.

„Ti lidé, co volali, aby ti řekli, že je tvoje dcera kurva -"

„Co je to za výrazy, Amber?"

„- tak přesně ti mě teď sledují a vyhrožují mi, že mi ublíží. Dostali se ke mě do bytu, vědí, kde pracuju. Potřebuju se jen na chvilku někam uklidit, než se to přežene."

Matka jen stáhla rty do úzké linky a pokusila se nakrčit botoxem vyžehlené obočí. Ustoupila, abych mohla kolem projít.

„Běž do svého pokoje, tohle nebudeme probírat na zápraží."

A tak jsem šla. Jako když mi bylo deset a vykázat mě do mého pokoje měl být z matčina pohledu trest, ale já si to náramně užívala, protože jsem nemusela sedět rovně a žvýkat se zavřenou pusou. 

Ozve se zaklepání na dveře. Když říkám: „Dále," připadám si nepatřičně. Kdo jsem, abych matku v jejím domě zvala do jejího pokoje pro hosty? 

Překvapí mě, když dovnitř přinese hrnek čaje. Sice čaj skoro nepiju, a už vůbec ne černý s mlékem, což je přesně to, co mi donesla, ale to gesto musím ocenit. Kdy naposledy mi matka něco uvařila? Jasně, je to jenom čaj, ale přece...

Posadí se na okraj křesla pod oknem, jako by byla připravená kdykoliv vystartovat. Já na krajíčku ustlané postele předvádím podobný posed. Aby se neřeklo, usrknu trochu čaje. Je to humus, ale hřeje to, tak si loknu ještě jednou.

„Od té doby, co jsme spolu posledně mluvily, jsem viděla na internetu spoustu článků," spustí opatrně. „Vím, že mi do tvých soukromých záležitostí nic není, protože jsi dospělá, ale nemohu říct, že bych s volbami, které děláš, souhlasila," odříkává, jako by to snad měla naučené. A možná si to opravdu předem připravila.

„Abych pravdu řekla, teď momentálně se sebou moc nesouhlasím ani já. Asi poprvé se v něčem shodneme," utrousím sarkasticky.

„Opravdu jsem se snažila z tebe vychovat slušnou mladou dámu, ale vidím, že ses rozhodla jít svou vlastní cestou. A ačkoliv tě v ní nemůžu a ani nechci podporovat, musím tvé rozhodnutí respektovat," pokračuje matka, aniž by brala na zřetel mou předchozí větu.