Resort Grand Tropical ‎| ONC2024 ✓

8. Plazí mozek

„Bezkofeinové latté se skořicí!" probudím se s výkřikem. Skrz okna orientovaná na východ mi do pokoje prosvítají první opatrné sluneční paprsky. Rozsvítím si telefon a zkontroluju čas.

Je krátce po půl sedmé. Obvykle nejsem takový skřivan. Asi za to může mořský vzduch nebo včerejší dvouhodinovka tělocviku, co mi do žil napumpovala všechny ty správné hormony štěstí a podobné nesmysly.

Líně se převalím na bok. Nikam nespěchám. Do masáže, kterou mám objednanou na desátou, zbývá ještě hromada času.

Když už mám mobil v ruce, rozhodnu se vytvořit další příspěvek pro Cosmopolitan, ať je Lara Martinezová spokojená. Nad enormním počtem sledujících se opět na chvíli pozastavím. Kolik jich bylo včera? Sedm tisíc? No tak teď je jich deset. Upřímně to nechápu. Zkusmo otevřu pár zpráv, ale všechny jsou na stejné brdo.

Elena.Stuart: OMGOMGOMGOMGOMGOMGOMG

This-is-not-a-Piper: Já ti taaaaak moc závidím. Jaký to je?

Bridget_reads_smut: Uf, asi tam máš pořádně horko, co? 😉

ihearthart: Děláš si prdel? Ty? Taková nula? Ty si něco takového nezasloužíš!

Poslední zpráva mě vyvede z míry. Dalo se asi čekat, že mi někdo bude dovolenou snů závidět, ale na otevřenou nenávist a urážky nejsem připravená. Ostatní zprávy radši ignoruju. Bůhví, co by se v nich mohlo skrývat.

Místo toho namířím kameru před sebe a natočím ten nejvíc klišé instagramový záběr všech dob - moje nohy, jak vstávají z postele a nesou mě ven na verandu. Vycházející slunce ji zalévá zlatým světlem a soukromá vířivka si úplně říká o vyzkoušení.

Nahraju video na profil (#Bahamyjsouboží) a než mě napadne zase zabřednout mezi závistivé a někdy vyloženě agresivní vzkazy, otočím se dovnitř pro plavky a jdu si trochu zabublat, dokud ještě není vedro k chcípnutí.

***

Když se konečně donutím vypravit na snídani, mám tělo od bublinek umlácené, jako by mě rozdupalo stádo pakoní. Ze své skromné garderóby sáhnu po bílých květovaných šatech s balónovými rukávy a žebrováním přes prsa. Není to sice žádný módní výkřik, ale jsou krásně vzdušné a nemusím si pod ně brát podprsenku, což se v místním teple hodí. Navíc jsem po hodině ve vířivce tak uvolněná, že se mi naprosto příčí představa soukání se do čehokoliv, co by mé tělo pevně obepínalo.

Do vlasů zamotaných do ledabylého drdolu si posadím sluneční brýle a prsty si prohrábnu ofinu. Doufám, že snídaňový dresscode bude o trochu uvolněnější než ten večerní, protože mé oblečení doslova křičí: „Tuhle luxusní dovolenou jsem vyhrála, jinak bych si pobyt v takovém resortu nemohla v životě dovolit!" A můj lehce připálený nos zase křičí: „Nejsem zvyklá na tropické slunce a matka měla pravdu s tím opalovacím krémem!"

Sakra. Nesnáším, když má matka pravdu. Ani když je to její imaginární verze, co mi bydlí v hlavě a ani neplatí nájem. Který by se mi dost hodil. Splatila bych dluh na kreditce. Poprvé v termínu.

Nejsem se svým vzhledem úplně na sto procent spokojená, hlavně když bych u snídaně mohla potkat Jerryho, ale kručení v břiše mě donutí přestat si do nekonečna upravovat ofinu a místo toho konečně vyrazit.

Vyrazím z pokoje a oslepnu.

Co to kurva...

„Co to sakra je?" Nahlas položím svou otázku s trochu vybranějším slovníkem.

Jsem slepá. Před očima se mi míhají stovky světel, jako když jsem se v šestnácti poprvé opila a pak šla na pouti na řetízák. Točí se mi hlava úplně stejně jako tehdy, ale dnes vím, že mi v žilách žádný alkohol nekoluje a nohy mám pevně na zemi.