Umění přežít

Kapitola 42.

****

Posadil Rosu za stůl, kolem kterého bylo plno hromádek s pilinami. Nemohla pracovat s lakem, kvůli zraněnému palci a tak jí dal za úkol, obkreslovat podle šablony na kus dřevotřísky. On ho pak přesně vyříznul a jemně obrousil.

Tužka už dopisovala, tak si ji musela ořezat. Obkresluje už nejmíň dvě hodiny a hrozně jí z toho bolí záda. Pořád ten samý tvar. Dokola a dokola.

Do pokoje vešel Olaf. " Tak co, jak ti to jde?" Pousmál se a šibalsky mrknul na Rosu. Vytrhl ji z práce, ale byla za to ráda. Už ji to moc nebavilo. " Jo, jde. Ale asi bych potřebovala chvíli pauzu. Už mě z toho bolí hlava." Přiznala a otočila se k němu čelem. " To jsem si myslel." Zazubil se. Jak to dělá, že je vždycky o krok napřed? Obě ruce má za zády a pořád se usmívá. " Levou nebo pravou?" Zeptal se a přišel blíž. "Hmmm..tak třeba levou." Vybrala a lišácky na něj mrkla. " Opravdu?" Napínal ji." Ano." Řekla hlasitěji a vstala od stolu. Pomalu ruku začal vytahovat a když už bylo skoro vidět co v ní je, rychle se otočil a hodil po Rose tenisák. "Postřeh" a nahrál ji. Překvapeně vypískla, ale chytila ho.  "Napadlo mě, že bychom mohli vyvenčit pejsany." Řekl před tím, než mu to Rosa oplatila. " Auu." Trefila ho přímo do hlavy. " To zní jako dobrý nápad." Uchechtla se a šikovně se vyhla objektu letícímu přímo na její nos. " Už dost, jedno zranění mi bohatě stačí. Nepotřebuji mít ještě otřes mozku." Potlačila smích a vydali se společně ven.

Ella s Asterixem běželi napřed a předháněli se a kousali. Počasí jim vyšlo, celý den svítilo slunce a na obloze nevykoukl ani jeden mráček. Zastavili se pod jedním rozkvetlým mohutným dubem.

" Víš Roso, chtěl jsem ti něco říct." Začal Olaf opatrně a lehce znervózněl. Rosa mu věnovala veškerou pozornost. " Víš...no. myslel jsem si, že už tě nikdy nepotkám. Hodně jsem se trápil, když jste odjeli. A teď. Jsi tady, se mnou. Zrovna teď. Stojíš tu a díváš se na mě......chyběla jsi mi." Zaleskly se mu oči a Rosa byla trošku překvapená. " Taky jsi mi chyběl. Před pár dny, ještě před tím než jsem přišla do vesnice, se mi dokonce o tobě zdálo. Tančili jsme spolu a tak. Říkala jsem si, že je to zvláštní, že se mi to vybavilo zrovna teď." Úsměv se jí rozzářil po celém obličeji. " Roso, já nechci aby jsi nás opustila....Už nikdy." Polknul.

" Chci tě mít pořád na blízku. Víš jak to myslím?" Rose zrudly tváře a na jeho otázku jen přikývla. Olaf se k ní naklonil a chytl ji dlaněmi na tváře. Rosa se k němu přitiskla a zavřela oči. Jejich rty se dotknuli. Rose se podlomily nohy, ale Olaf ji pevně chytl a pokračoval. Hladil ji po krku a něžně ji líbal. Rosa mu polibky opětovala. Opřel ji o vysoký dub a ruce položil na kmen vedle její hlavy. Jeho vlhké rty byli jako jarní déšť. Čisté a svěží. Jemně ji kousnul do spodního rtu. Usmála se a tak se okusovali navzájem. Vnímala jeho tlukot srdce a soustředila se jen na jeho pohyby. Po dlouhé chvíli přestal a pohrával si s jejím pramínkem vlasů. " Jsi nádherná Roso." Zašeptal, jako by to bylo tajné. Oběma jiskřili oči, jako nikdy před tím. Přáli by si aby tato chvíle nikdy nezkončila.