Kapitola 3.

21 1 0
                                    

***

Rosa byla odjakživa citlivá dívka. Vnímala svět jinak než ostatní děti v jejím věku. Některé děti z vesnice o ni říkali že je divná. Její matka ji však viděla jako výjimečnou mladou dívku. Její vrstevníci si hrávali v lesích a celé dny se toulali. Ona pomáhala rodičům s domácími prácemi a vymýšleli společně se sestrou básničky a povídky, které bohužel nechala v domě u Johana. Ráda na ně však vzpomínala. Občas si vzpomněla na nějakou část a sama sobě si ji zarecitovala. Měla talent od přírody. 

Rosa už několik hodin kráčí nelítostnou krajinou a doufá že cestu ještě nezapomněla. Její břicho vydává nechutné zvuky škrundání. Když už nemá síly, tak začíná zpívat. Zpěv ji vždycky zvedl náladu. Zpívá tiše, ale vytrvale. I když už skoro přišla o hlas, pořád si opakuje slova dokola. Prochází kolem zamrzlého vodopádu. Větší krásu v životě neviděla. Průhledné rampouchy jako diamanty na krku nějaké královny. Pomyslela si. Přemýšlela zda by jí slušely. A pak šla dál.

Když byla na místě, zmocnil se jí strach a myšlenky na to že kdyby ji někdo z těch můžů viděl krást v jejich stavení, nejspíš by ji zabili. A ani by jim asi neutekla, s jejíma bolavýma nohama. Opatrně se přikrčila ke stromu a vyhlížela zda někoho neuvidí vycházet. Vždycky to tak dělala. Už z minulosti věděla že stavení hlídají dva psi a jeden je vždy u vchodu. Také že tam žije 5 mužů.

Už se blížil večer. "Musím počkat do rána" řekla si a zalezla do seníku vedle stodoly, který zrovna nikdo nehlídal. Spát však nedokázala. Teď musí být ostražitá. Potřebuje potraviny a nějaké oblečení. Kdyby se jí podařilo získat nové boty, to by se jí zpátky šlo mnohem pohodlněji. A i nový kabát by se jí hodil. Ten její už je roztrhaný a špinavý. Celou noc přemýšlela o tom co tam uvnitř viděla naposledy a vybavovala si místnosti.

S úsvitem rána uslyšela štěkat psy. Zvedla se, vytáhla si seno z kaštanových vlasů a tiše se vyplížila ven ze seníku. Schovala se za strom pár metrů od vchodu a čekala co se bude dít.

Psi štěkali, ale ne proto že by si ji všimli, ale proto že se muži chystali na lov. Více se přikrčila ke kmeni aby ji náhodou nezahlédli, a vyčkávala. Po chvíli vyšli ven dva muži s dlouhými čenými vlasy a vousy. Něco si povídali ale to neslyšela. Za chvíli se k nim přidali i zbylí tři a všichni odešli na lov. Oba psi je následovali a tak stavení zůstalo bez dozoru.

Rosa pro jistotu ještě chvíli počkala kdyby náhodou něco zapoměli, a pak se pustila do akce. Vešla dovnitř. Věrně to tam poznala. Na prkenné podlaze leželi hned dva páry bot. Nad nimi na ohýbaném věšáku hnědý kabát. Hned to popadla a řítila se dál chodbou. Narazila na spižírnu a do pytle co našla v předsíni naházela co se do něj vešlo. Maso, špek, ryby, trochu sušeného ovoce a hrách. Rozhlédla se po místnosti a všimla si láhve vodky, která ležela pod policí. Tak ji taky vzala, aspoň se na chvíli bude mít dobře. Také si všimla hnědé deky, složené na dřevěné židli. Popadla ji a běžela směrem ke dveřím. Když chytala za kliku, uslyšela z dálky nějaké hlasy. Srdce se jí rozbušilo a tak rychlým krokem šla k oknu na druhé straně domu.

Chvíli ji trvalo než v zmatku otevřela okenice. Pak přehodila pytel ven a skočila za ním. Rozhlédla se do všech stran a když nikoho neviděla tak se bleskurychle vydala k seníku. Proklouzla dovnitř a zhluboka se nadechla. Opravdu to dokázala. Na tváři se jí vykouzlil spokojený úsměv. Švihla sebou do zlatavého sena a zula si své polorozpadlé botky. Prohmátla si puchýřovité chodidla a pak své nožky obula do nových chlapských sněhulí. Ty staré boty vhodila do pytle a začala si v hlavě sestavovat plán útěku. Zvenku slyšela slova, teď nemohla vyjít ven. Zalezla si hlouběji do hromady sena a úplně se zakryla. Nejlepší věc co teď může udělat je počkat na večer.

Umění přežítWhere stories live. Discover now