Kapitola 49.

9 1 0
                                    

****

" Není ti zima?" Zeptal se Olaf starostlivě, když se začal zvedat vítr. " Trochu ano, ale zvládnu to." Usmála se Rosa a zadrkala zuby. Olaf se na ni nevěřícně podíval a na chvíli se zastavili. Vzal ji za studené ruce a začal je zahřívat svými medvědími tlapami. Jeho ruce byli o mnoho větší oproti Rosiiných. Přitáhl si je blíž k ústům a schoval její prsty v jeho dlaních. Zahříval je dechem a příjemně je masíroval. Při tom ji sledoval a toužil po ní. Rosa přivřela oči a soustředila se jen na něj. Ta chvíle patřila jen jim dvěma. Širý les kolem nich jim tiše záviděl svým šustěním větvemi a vítr do nich útočil ze všech stran. Ale oni se nedali. Olaf ji hřál prokřehlé ručky a ona se k němu přitulila. " Miluju tě!" Zašeptal do větru a začal ji líbat ruce. Rose se chladem podlomily nohy. Olaf ji pevně chytil v náručí a zahřál ji celým svým tělem. Rosa pomalu nemohla dýchat, z toho jak ji silně mačkal. Pak povolil a ona se konečně mohla nadechnout. Přes ramena ji hodil jeho pletený svetr, který nosil kolem pasu. Uvázal z rukávů uzlík kolem krku a pak pokračovali dál.

Celou dobu se drželi za ruce a ani jedinkrát se nepustili. Bouře se rychle blížila. Celá obloha ztmavla do černomodré barvy a les se utišil. Ptáci už byli dávno schovaní ve svých hnízdech, protože bouři vycítili na míle daleko. Zdálky se ozvalo první zahřmění. Pak už to šlo rychle. Ze severu se přihnal silný vítr a s ním i prudký déšť.

Stihli se dostat až k rozcestí. " Dále nemůžeme. Cesta přes kopec je riskantní. Blesky vyhledávají vyvýšená místa. Kopec je široko daleko nejvyšším bodem. Pojď. Schováme se pod stromy." Navrhl Olaf.

A tak si našli v lese místo, kde koruny listnatých stromů byli velmi husté a pod nimi skoro nepršelo. " Snad nám nezmokne ten Tařin deník." Strachovala se Rosa tisknoucí se k Olafovi. " Neboj, tady jsme před deštěm v bezpečí." Ujistil ji a setřel ji z tváře pár kapek. Rosa přitiskla svou tvář k jeho horké dlani a nasála jeho teplo. Kolem jejich nohou se linuly potoky, až měli úplně mokro v botách. Olaf Rosu opřel o strom a nadzvedl ji, aby nemusela stát v mokrém. " Sluší ti to, když jsi mokrá a rozcuchaná. Víš to?" Olaf očima sledoval její rty. Všiml si, že znervózněla. " Olafe." Vzdychla Rosa, když ucítila jeho rty na jejím krku. Nebylo to jako vždycky, tentokrát to bylo jiné. Cítila k němu větší důvěru a to, že ji dokáže ochránit. Bouřka šlehala blesky všude kolem, ale Rosa se nebála. S ním ne. Celá se mu odevzdala. Teď ji už zima nebyla, spíše naopak. Cítila teplo lásky.

" Roso, něco pro tebe mám." Olaf ji na chvíli přestal líbat a ze svého batohu vytáhl malou věc. Rosa ji důvěrně znala a myslela si, že už ji nikdy neuvidí. " Olafe! Tys ji našel?" Zajásala nadšeně a on ji do rukou podal její čepici. " Ten den, kdy jsi přišla do vesnice, jsem se procházel v polích. Viděl jsem tě, ale ty sis mě asi nevšimla. Tvá čepice si ke mě našla cestu Roso." Olaf se na ni usmál, vzal ji čepici z rukou a nasadil ji jí na hlavu. " Sluší ti." Pohladil ji pohledem a ona mu vlepila polibek na tvář. " Pořád jsem hledal správnou příležitost, kdy ti ji dám. Teď jsem ji našel. Tvé vlasy si nezaslouží aby mokly. Jsou tak krásné." Vzal si jeden pramínek do rukou a hrál si s ním. Rosa neměla slov. On je její štěstí. Její radost. Její všechno.

Umění přežítWhere stories live. Discover now