Umění přežít

Kapitola 4.

***

Rosa už několik hodin sedí schovaná a vyčkává na správnou příležitost. Příjemné seno ji krásně zahřívá, až se jí na chvíli podařilo usnout.

V matných bílých skvrnkách uviděla osobu běžící přímo k ní. Už z dálky zářil její úsměv a její rozpřáhlé ruce toužily po obejmutí. Celé to bylo zpomalené a rozostřené, ale ihned poznala o koho se jedná. Její sestra. Oči se jí zaplavily slzami. Z dálky k ní volala " Roso? Jsi to ty? Jsi to opravdu ty? " Když k ní doběhla skočila na Rosu a povalila jí k zemi. Cítila její stálý dech a její úsměv byl přesně takový jaký znala. Měla takovou radost. Její oči zářily štěstím a zpoza mraků vykouklo slunce.  Jeho paprsky byli tak hřejivé, až zamhouřila oči. Vše se rozplynulo v bílou mlhu. V plno malých obláčků, které se začaly transformovat do velkého huňatého psa. Když se mu podívala do očí tak znejistěla. Vypadal úplně jako pes těch lovců. Začal se k ní přibližovat a když byl na dosah začal vrčet. Jeho zuby připomínaly rampouchy a jeho čelisti pytlácké pasti v lesích. Když se do nich dostaneš, není cesty ven. Začal Rose štěkat přímo do obličeje. Ten zvuk se stupňoval, až si začala myslet že zcela příjde o sluch. Jenže ten zvuk nepřestával a pak si uvědomila, že to štěkání není výplodem její fantazie.

Trochu se pohnula, ruku měla přilehlou a bylo na ní plno otisků stébel. Protřela si  oči a hlavou vykoukla z hromady. Jako první se podívala na mohutné losí parohy vysící nad dveřmi. Svědčily o tom, že muži jsou zdatní lovci a kořist jim jen tak neunikne. Pak sjela pohledem níže a pak ještě trochu níže a všimla si, že jí sleduje ten pes.

Jeho zakrvácené oči svědčily o tom že už dlouho nedostal nažrat. Jejich pohledy se spojily jako magnety. Začala se potit a uvědomila si, že má malér. Pokud teď ten pes spustí štěkot, tak přitáhne pozornost všech těch chlapů. Ten pocit ji děsil. I on dýchal hlasitě a z tlamy mu tekla dlouhá zamrzající slina. Na zakudlaném kožichu vyselo plno sněhových kuliček, nejvíce však u tlapek. Začal se k ní pomalu přibližovat.

S lovením měl určitě mnoho zkušeností a ona nebyla zrovna silná kořist. Rosa se začala pomalu zvedat na nohy. S jejím každým dalším nádechem udělal pes jeden krok vpřed. Začal se přikrčovat a zdálo se, že skočí. Ale k jejímu překvapení po ní neskočil. Místo toho si lehnul. Vůbec nevrčel, místo toho složil hlavu k omrzlým packám před sebou jakoby ji v psí řeči řekl, že se ho nemusí bát.

Rosu to mile překvapilo. Vůbec to nečekala. Opatrně slezla dolů a přišla k němu blíž. Zastříhal ušima. Rosa se usmála. "Aspoň nějaká spřízněná duše v těchto nelítostných krajinách." Pomyslela si. Vyšla ven a den se chýlil ke konci. Měsíc stoupal výše a hvězdy kolem něj tančily jako kolem discokoule. Rosa s pytlem přes rameno, krásnými pohodlnými boty a novým kabátem se vydala zpět do jejího propadlého úkrytu.