Umění přežít

Kapitola 17.

****

Rosu celou noc prohánějí noční můry od klasického začátku s bratrem Johanem až po včerejší výprask od myslivců. Sem tam proběhne medvěd nebo chlupáč co ji tolik schází a pak se Rosa z hlubokým nádechem konečně probudí. Zrovna v moment kdy vidí babičku jak kouká na rozlámaný medailonek a vyčítá jí, že do tábora vůbec lezla.

Zase to příšerné krákání. První co Rosa slyší po probuzení. Je to možná ještě horší než ta noční můra. Už se to nedá vydržet. Jsou tak sobečtí, ani ji nedopřejí chvíli klidu, zrovna když ho nejvíce potřebuje. Je dolámaná jak lezla včera po kamenech. Na loktě má jednu velkou modřinu, stejne tak na obou kolenech a pod paží. Zatímco si prohlíží své ubohé tělo, zjišťuje že je něco jinak.

Počkat. Rosa se probudila na úplně jiném místě než kde usínala. To je dost divné. Že by sebou v noci tolik cukala a hýbala se. Je to možné, ale Rosa si nepamatuje, že by se hla z místa. Zvedla se a rozhlédla se po jeskyni. Rampouchy nad východem už roztáli pod hřejivým pohledem sluneční dámy. Pak zabrouzdala pohledem kde usínala a kde naposledy viděla medvěda. Dech ji zůstal zaražený v plicích a zůstala strnule stát na místě. Její obavy se naplnili. Medvěd je pryč.

Strachy se rozhlíží po místnosti a hledá jeho stopu. Opravdu nikde není. Rosa vydechne. Už to v sobě nedokázala udržet. Každopádně když vstal, musel si jí všimnout. A nechal ji žít. Nezabil ji jako jiný medvěd, její matku a sestru. Třeba nejsou tak krvelační, pomyslela si.

Vyšla tedy opatrně ven z jeskyně a nedechla se čerstvého vzduchu za doprovodu krkavčích nářeků. Tak a dost. Zamračila se na pár jedinců sedících na nejvyšších větvích nedalekého smrku. Pak pohlédla dolů pod skálu a uviděla něco co ji vyhnalo zvratky do krku. Polkla. Obrovský chlupatý medvěd s čumákem v šátku s lososy. Nemotornými tlapami jej rozsekával na kusy a snažil se z něj dostat poslední zbytky masa, které ještě nesežral. Panebože. Rosa si zakryla pusu rukou aby neudělala něco, čeho by mohla později litovat. Kdyby to neudělala, určitě by začala řvát. Místo toho se kousla do palce.

Klid, hlavně klid. Nádech...a ...výdech. Zopakovala to a s upřeným zrakem na něj se pozadu začala vracet do jeskyně. Když byla mimo dohled, dokulhala ke své brašně, popadla co uviděla a velmi tiše se odebrala na odchod. Šla na opačnou stranu směrem na východ. Opatrně slézala po obrovských balvanech. Na této straně skály, vlastně zříceniny, byly kameny mnohem větší a hůře se po nich lezlo. Rosa sklouzávala po boku, protože rány na zádech se jí ještě nezahojily a bolelo by ji to. Po chvilce narazila na největší šutrák široko daleko. Pravou nohou se opřela o postranní balvan a pokusila se otočit na břicho jenže ji smykem podklouzla noha. Zaťala své neupravené, okousané nehty do kořínků suchého keře, ale nebyl dost silný aby ji udržel. Po zádech se svezla po třímetrovém balvanu až sebou praštila o další záchytný bod. "Ssssssssaaaau...uuuu" zničeně zasyčela. Pak si ale opět překryla rukou pusu, vždyť pár desítek metrů od ní se vyskytuje hladový predátor, co celou zimu nežral. Po chvíli sezení na místě a zjištování, jestli má všechny kosti a obratle na správném místě, se znovu rozhodla pokračovat. Každý pohyb ji však neskutečně štípal a pálil. Když se doplazila dolů, byla ráda, že to zvládla.

Teď ale nastává další nepříjemná otázka. Kam teď půjde?