Umění přežít

Kapitola 32.

****

Ve Finsku bývají rána velmi chladná. Někteří laponci do oběda nevytáhnou paty zpod peřiny. V průběhu dne se ale teploty rychle mění a večery bývají během jara teplé. I když je většinu dne tma.

Šumění řeky vzbudilo Rosu časně ráno. Celá se otřepala, když zjistila jaká je zima. Minulé dny taková kosa nebyla. Slezla z ohnutého stromu a chlupáč už byl ve střehu, připravený pokračovat v cestě. Vytáhla mapu a podle doznívajícího měsíce a zanikajících hvězd, určila přesný směr, kterým se má vydat. Z nedaleké břízy si ulomila kus kůry a listí jako snídani a Asterixovi se podařilo v řece ulovit malinkou rybu. I když mu to dalo hodně práce ji chytit. Pořád někam odskakovala a mrskala sebou.

Přes řeku se jen tak nedostanou, nejde o to, že by byla příliš hluboká, ale silný proud který odvádí vodu z bílých hor je příliš nebezpečný. Přes řeku vede pár kamenů na druhou stranu, ale vypadají kluzké a jediné zaváhání by je mohlo stát život. Navíc si Rosa všimla chlupáčovy nervozity. I kdysy, když s nim byla na zamrzlém jezeře bruslit, tak tam nešel. Bál se. Rozhodla se tedy pokračovat proti proudu směrem do hor. Snad se jim podaří najít mělčinu, ve které by mohli přejít na druhou stranu.

Hustým listnatým lesem voní čerstvě rozkvetlé květy a sladká vůně provází Rosu celou cestu. Na jednom vysokém dubu uviděla vosí hnízdo. Obloukem se mu vyhnula. Jednou, když byla malá, viděla strýce Antona celého pobodaného od včel. Dva týdny ležel v nemocnici, než se zotavil. Od té doby má všude po těle jizvy.

Vzpomínka na milého strýčka, ji zahřála u srdce. Jen je ji líto, že ji u sebe nenechal bydlet. Ušetřila by si plno trápení. Měl vlastní rodinu a neměl na svém statku další místo a nocleh pro chudého sirotka. Ale možná je dobře, že odešla. Jen by se ve vesnici trápila a všichni by se na ni dívali skrz prsty, jako na tu divnou holku co přišla o všechno na čem ji záleželo.

A teď je šťastná a svobodná, není na nikoho vázaná a může si dělat takřka co chce.

V poledne došli k soutoku dvou říček. Proud tam nebyl tak silný a tak Rosa rozhodla, že přejdou. Chlupáč do vody první strčil packu, pak vešel po všech čtyřech a začal do tlamy chytat divoké vlnky. Lapal po nich a oháněl se. Pak se napil a ani si neuvědomil, že už je na druhé straně. Rosa si sundala sněhule a také vešla do mrazivé horské vody. Zadrkala zubama a rozešla se. Proud omíjel její chlupaté kotníky, na kterých se usadilo pár řas. Na druhém břehu si je sundala a znova skočila do bot.

Když byla ve vodě, všimla si, že tam plave plno lososů. Vzala si tedy do ruky pár kamenů a ukázala Asterixovi ať nějakého uloví. Házela je na místo kde viděla, že plavou. Chlupáč se tím směrem rozběhl a snažil se nějakého chytit do tlamy. Bylo jich tam moc, bylo pro něj těžké si nějakého vybrat. Když už se konečně rozhodl, skočil přímo vpřed a ulovil ho. Pak ho přinesl Rose na břeh a pustil ji ho k nohám. " Hodnej kluk" pochválila ho. " Tak běž, a chyť si taky" navedla ho a on, jako by ji rozuměl, znova skočil do vody a za chvíli jednoho měl.

Rosa mezitím nasbírala pár suchých větví a rozdělala oheň. Posadila se na balvan a čekala než se upeče. Během čekání se zaposlouchala do lákavé melodie lesních ptáků. Jsou velmi učenliví. Začala si pískat jednu melodii, kterou ji hrával otec na flétnu před spaním. Když ji pískala už po desáté, někteří ptáci ji začali opakovat. Měla z toho krásný pocit. Vždyť v lese není sama. Kolem ní je plno života.

Když se ryba dopekla, opatrně ji vyndala z ohniště a chvíli počkala, než se zchladí. Uhasila oheň. Pak se z chutí pustila do jídla a představovala si, že je to nějaká tropická dobrota a není to jen pořád to samé dokola.

Po jídle vstala, zavolala na chlupáče, který dováděl s lososy v říčce a pokračovali dál.

Cesta jim rychle ubíhala. Do večera stihli dojít až k sobí hoře, pod kterou se pásla nekonečná stáda sobů. Pod mohutným dubem seděl starý pastýř a kouřil dýmku. Rosa na něj z dálky mávla a on ji pozdrav opětoval. Chlupáč běžel napřed a při zapadajícím horkém slunci šťastně poskakoval mezi voňavou trávou a radoval se z krásného dne.

Když došli na kraj lesa, byla už tma a tak si Rosa po slepu našla nějaký strom a pod ním se schoulila do klubíčka. Asterix ji přilehl, tak ji nebyla v noci zima. Usnula rychle a ani si nepamatuje, kdy byla naposledy tak šťastná a volná jako je teď.