Umění přežít

Kapitola 35.

****

Kalužemi zablácená cesta, zavedla Rosu s chlupáčem na rozcestí tří cest.

Přišla blíž k ukazateli, protože v mlze špatně viděla. Cesta rovně, vede na nádraží a cesta vlevo, do vesnice Kilpisjävri. Odbočili vlevo a před nimi se stupňoval vysoký lysý kopec. Nahoře stál jeden suchý smrk a vypadal, že každou chvílí z něj spadne nějaká suchá větev, nebo se zlomí celý. Rozešla se do kopce a čím byla víš, tím větší vítr ji bil do tváří.

Rozhlédla se dolů do krajiny za ní a viděla jen špičky vysokých smrků zalitých v mlhovém oparu. Asterix běžel napřed. Čekal na Rosu nahoře na kopci a štěkl na ni, ať si pospíší. Když vyšla kopec, před ní se rýsovaly střechy nízkých finských domků. Vesnice Kilpisjävri. Rosa se natěšeně usmála, a kdyby jí vítr neodvanul čepici, úsměv by jí jistě vydržel. Rozběhla se za ní z kopce, ale vítr byl rychlejší a v mlhavém víru ji odnesl někam pryč. Rosa si zanadávala a pak sešla kopec a vešla do nádherné vesnice.

Chaloupky obložené dřevěnými kládami, natřené na tmavě hnědé s bílímy pruhy. Parta dětí skáče na chodníku panáka a kreslí křídami a barevnými kameny po asfaltové cestě. Na lavičce pod nízkou stříškou jednoho domku, sedí tři babičky a povídají si. Jedna z nich plete svetr. Asterix je nadšený, když uviděl, že ve vesnici žije hodně toulavých psů. Rosa mu dovolila se běžet s nimi seznámit. Očuchali se a hned si našel plno kamarádů. Pak spolu dováděli a hráli si. Jeden z nich měl hračku, tak se o ni tahali.

Rosa se mezitím procházela dlouhou ulici a obhlížela krámky či menší obchůdky. Ve vesnici jich našla jen pár. Jedna večerka a jedny potraviny. Ve vesnici také objevila holičství, kovárnu, obchod s ručně dělaným oblečením, hudebniny, řeznictví kde měli jen ryby a losy, obchod s zimní výbavou a saunou, šicí dílnu, malou poštu a minifarmu se zvířaty. Když prošla celou vesnici, pomalu se začala vracet zpět. Z jednoho okna v domu naproti, na ni zíral nějaký pán. Ani se nepohnul, jen stál a koukal. Rosu to trochu znervóznilo, ale snažila si ho nevšímat.

Po chvilce uviděla nějakou paní, jak vychází z šicí dílny. Přišla k ní a dala se s ní do řeči. " Dobrý den, jsem ve vesnici nová" řekla nejistě. " Hledám nějakou práci" vybalila na ni. " Promiňte slečno, pospíchám. Ale běžte se zeptat dovnitř, za panem Tommim, třeba pro vás nějakou práci najde." Poradila ji žena, a rychlým krokem se rozešla opačným směrem. Rosa za ní chvíli koukala, až zašla za roh. Zkusit to může, třeba bude mít štěstí. Vešla dovnitř do dílny a před ní se rozprostřelo asi deset malých stolků s šicími stroji a za každým seděla nějaká žena, až na jeden úplně vzadu, ten byl volný. Šicí stroje na chvíli utichli, když vešla dovnitř, ale pak zase začali vydávat klapavý zvuk.

" D..dobrý den." Zaváhala Rosa nejistě. Když nikdo neodpověděl, zopakovala to, ale tentokrát hlasitěji. " DOBRÝ DEN" skoro zakřičela. Z dveří napravo vyšel nějaký muž, byl nízký a blonďaté vlasy měl spletené do copánků. Vypadal jako trpaslík. " Kdo mi to tady zase křičí, to nemůžu mít chvíli klid, před chvílí moje žena a teď vy? Chcete si něco koupit? Tak běžte vedle do prodejny, tady se jen šije. " vychrlil naštvaně. " Omlouvám se, já jen hledám nějakou práci, jsem tu nová a.." skočil ji do řeči. " A umíš šít?" Zeptal se. " Trochu, ale určitě to zvládnu." Ujistila ho. " Tak ukaž co umíš" Zavedl ji k prázdnému stolu úplně vzadu a ona se posadila. Podal ji kus látky, nebo ho spíš hodil před ní. " Do večera chci vidět ušité rukavice, dva kusy, když to zvládneš, beru tě." Křečovitě se pokusil o úsměv a pak odešel do vedlejší místnosti. Ve dveřích ještě dodal " A jestli tady budete klebetit ženský, tak máte vyhazov. Darmožrouty tady nesnesu." A zabouchl za sebou dveře.

Rosa si prohlédla látku před sebou a začala přemýšlet jak z ní udělá rukavice. Nikdy to ani nezkoušela. Rozhlédla se místností a některé babky na ni zpodhledu zíraly, ale nic neřekly. Rosa vzala látku a velkými nůžkami ji rozstříhla do poloviny. Tam se trošku pozastavila a změřila si vzdálenost. Nikdy rukavice nešila, takže bude muset zaimprovizovat.

Rozstříhla látku napůl a položila na jednu z nich ruku. Tu obtáhla tužkou a vystříhla. Tak to udělala čtyřikrát. Když měla před sebou čtyři vystřižené tvary rukou, vzala si jehlu a nit a začala je po dvou sešítvat podél okraje. Se strojem pracovat neuměla, takže to radši ani nezkoušela. Látku vždycky propíchla skrz a provlékla jehlu na druhou stranu a pak to samé, akorát zpět. Šít trochu uměla, párkrát zašívala ponožky, nebo přišívala látku na roztrhané kalhoty. Když obšila okraj první rukavice, vytáhla jehlu a na konci nitě udělala trojitý uzlík. Pak rukavici obrátila a natáhla všechny prsty. Zkusila do ni dát ruku. Když tak udělala, všimla si pár nedostatků a tak je opravila. Stejným způsobem vytvořila i druhou rukavici a taky ji otestovala na té samé ruce.

Večer, když švadleny odcházely domů, za ní přišel pan Tommi. " Tak ukaž co jsi vytvořila." Zeptal se s mírně opovrhujícím výrazem. Rosa mu podala obě rukavice a on si je začal prohlížet. " No, celkem slušná práce." Uchechtl se. Rose se rozzářil celý obličej a poděkovala mu. Když už se zdálo, že jí vezme a Rosa byla natěšená, že bude mít konečně práci, promluvil. " Až na to, že jsou obě rukavice levé" trpaslík musel zadržet smích, aby se nezozesmál na plné kolo. " Bohužel, každá chyba rozhoduje." A ukázal na dveře ven. Rosa se sklopeným zrakem vyšla ze dveří do černočerné noci a došla na kraj vesnice.

Tam si u plotu u dětského hřiště sedla na patník a složila si ruce na tváře. Za chvilku za ní přiběhl chlupáč, ještě s jedním psem. Lehli si k jejím nohám a nechali se od ní hladit, dokud neusli.