Láska je...

Láska je slabost

Lexa

Těžko říct, jak dlouho jsem v té místnosti seděla. Bez toho, aniž bych udělala jediný pohyb. Nedokázala jsem ani na nic myslet, měla jsem pocit, jako by něco ve mně umřelo. Trochu jsem se vzpamatovala, až když jsem uslyšela, jak se otevřely dveře. Neměla jsem ale energii na to, se ohlížet a zjišťovat, kdo vstoupil. Nebylo to ani třeba, protože brzy jsem před sebou spatřila Anyinu tvář, její výraz byl přísný jako obvykle, ale přece jen jsem v něm zahlédla něco, co se mohlo podobat soucitu.

,,Lidé venku začínají být neklidní. Mají strach. Myslí si, že i ty se královny bojíš. Měla bys…“ nenechala jsem jí to doříct a všechen vztek i bolest, kterou jsem v sobě zadržovala jsem se teď rozhodla pustit ven.

,,Co bych měla, Anyo? Rodiče mi říkali, že bych se měla skrývat, protože jsem temnokrevná. Ty a moji další mentoři jste mi říkali, abych skrývala svoje emoce, abych neprojevovala slabosti. Věřila jsem tomu, že všechno co dělám, má nějaký smysl. Luna měla tehdy pravdu. Donutili jste nás udělat hrozné činy, jenom proto abyste měli někoho, kdo za vás ponese vaše hříchy. Já ale ani neměla být Velitelkou. Měla jsem tehdy zemřít. Kdyby Luna nemusela zabít svého bratra, vyhrála by ona…a Costia by byla naživu…“ poslední větu už jsem spíš zašeptala a znovu jsem cítila, jak mi tečou slzy. Anya se ke mně trochu přiblížila, ale stále si držela dostatečný odstup.

,,Královna by jí zabila tak jako tak…“ na rozdíl od mého byl její hlas pevný a stále přísný.

,,Nebyla to královna. To já jsem jí zabila. Já jsem jí tam poslala. Mohla jsem jí zastavit, ale nechtěla jsem, abychom se znovu pohádaly. Měla jsem královnu zastavit, tak jak říkal Titus.“ Znovu jsem se rozbrečela a tentokrát mě Anya objala. Nečekala jsem, že to udělá, ale stalo se to. Chvíli jsme tak zůstali, než mě od sebe odtáhla.

,,Poslouchej mě Lexo, ty jsi a vždycky jsi měla být Velitelkou. Ne, kvůli tomu, že si tě Plamen vybral, ale protože to máš v sobě. Sama si to řekla, Luna utekla, jak by mohl někdo takový vést lidi a dodávat jim sílu, když jí potřebují? Ty jsi bojovala, i když jsi byla nejmladší a bála ses. Nikdy jsem po tobě nechtěla, abys potlačovala své emoce, ale aby ses jim postavila.“

,,Teď mám pocit, že se nedokážu postavit, už vůbec ničemu. Já jí milovala, Anyo. Díky ní jsem se cítila živá.“ Zadívala jsem se před sebe a Anya mi položila dlaň na rameno.

,,Já vím a královna to věděla taky, možná už teď ví o všech plánech, které si řešila s Costiou.“ Neměla jsem dost síly na to, abych znovu zvýšila hlas a tak jsem jen zakroutila hlavou.

,,Costia jí nic neřekla.“ Zamumlala jsem ještě a ona se na mě tázavě podívala. Odhrnula jsem si rukáv a ukázala jsem jí svou dlaň.
,,Dala mi totiž slib, že mě nikdy nezradí a já vím, že by ho dodržela až do konce.“ Znovu jsem si ruku zakryla, abych se už nemusela dívat na tu malou jizvu. Anya chápavě přikývla a chvíli bylo opět ticho, než se znovu odhodlala promluvit.

,,Možná máš pocit, že jsi sama, ale to není pravda. Tam venku je spousta lidí, kteří potřebují svou Velitelku, aby jim dala naději a ujistila je, že nemusí mít strach.“ Už jsem jí chtěla znovu okřiknout, ale ona rychle pokračovala.
,,Víš, že mám pravdu, Lexo. Nemůžeš je v tom nechat a vzdát to. Předchozí Velitelé ti to jistě skrz Plamen potvrdí a ona by ti řekla to stejný…“ postavila jsem se a zadívala jsem se jí do hnědých očí.

,,Vážně si myslíš, že je to tak jednoduché? Vždyť si taky ztratila někoho na kom ti záleželo. To už jsi na to zapomněla? Jak se mám přes to jen tak přenést a žít dál?“ Anya se taky postavila, přesně naproti mně a její tvář byla přísnější, než předtím.