Láska je...

Zpět v Polisu?

O dva roky později

Costia

Zhluboka jsem se nadechla a soustředila jsem se. Srovnala jsem si ramena a natáhla jsem svou pravou ruku, kterou jsem přidržovala šíp v luku. Svůj terč jsem měla na dosah, stačilo jen…

,,Co tu děláš?“ ozval se za mnou klučičí hlas a já leknutím nadskočila.

,,Marcusi…už jsem ti několikrát říkala, ať to neděláš.“ Napomenula jsem ho a podívala jsem se na místo, kde se ještě před chvílí nacházel jelen. Povzdechla jsem si a znovu jsem se věnovala klukovi, který byl stejně starý jako já a na tváři měl pobavený výraz.
,,Co je?“ zeptala jsem se a zamířila jsem lesní cestou zpátky k naší vesnici.

,,Nic, jen pořád nechápu, proč chodíš na lov. Víš, že od toho jsou muži.“ Jen jsem nad ním protočila očima a pokračovala jsem dál v cestě. Marcus se ale nenechal jen tak odehnat a tak mě rychle doběhl a pokračoval v mluvení.
,,Slyšela jsi už o tom, že Azgeda vypálila další vesnici? Bylo to sice na území Sangedakru, ale jak říká můj otec brzy to nejspíš postihne i Trikru.“ Poznamenal ještě a já se přitom mírně zamračila.

,,Ale ono už to postihlo i Trikru. Dokud bude každý klan sám za sebe, tak to Azgedě jenom ulehčujeme.“ Nejspíš se mnou nesouhlasil, protože mi věnoval taky jeden zamračený pohled.

,,Proč? Jen ať si zkusí přijít sem a budeme na ně připravení. Navíc máme na naší straně velitelku.“ Při posledním slově mě píchlo slabě u srdce, ale nechtěla jsem to před ním dávat najevo. Takže jsem radši jen mlčela a pokračovala dál v cestě do vesnice. Marcus mě znovu dohnal a nervózně si odkašlal.
,,Ehm,…takže už si přemýšlela, kde bude náš obřad? Můj otec už něco navrhoval, ale řekl jsem mu, že bychom si o tom měli promluvit hlavně my dva.“ Snažila jsem se dívat jinam, jen ne na něj. Marcusův otec byl jeden z nejvýznamějších a nejsilnějších válečníků v naší vesnici. Proto se s mým otcem dohodli, že by bylo nejlepší, kdyby se naše rodiny spojily a to tak, že já s Marcusem uzavřeme společný sňatek. Nestála jsem o to a ani jsem vlastně Marcuse neměla zrovna v lásce.
,,Costio, poslouchala jsi mě?“ zamával mi svojí rukou před obličejem a já si lehce povzdechla.

,,Jo, ale vzpomněla jsem si, že musím ještě s něčím otci pomoct, tak se můžeme dohodnout někdy jindy.“ Řekla jsem u a už jsem nečekala na jeho reakci. Místo toho jsem rychle zamířila k našemu domu. V předsíni jsem si odložila luk a šípy a nakoukla jsem do vedlejší místnosti, kde ležel můj otec.

,,Kde jsi byla?“ zeptal se mě, ale ani se přitom nepohl.

,,S Marcusem.“ Odvětila jsem. Nebyla to tak úplně pravda, ale bylo to pro otce jistě přijatelnější, než kdybych mu řekla, že jsem šla na lov.

,,Jak to vypadá se sňatkem?“ zeptal se ještě a já tentokrát protočila očima, což samozřejmě nemohl vidět. Nakonec jsem došla až k jeho lůžku a pohlédla na šátek, který měl obtočený kolem hlavy na místě, kde měly být oči.

,,Vážně to musím udělat?“ tu stejnou otázku jsem mu položila už několikrát a jako vždycky se při tom naštval. Posadil se a nasadil přísný tón hlasu.

,,Už jsem ti to vysvětloval. Nedovolím, aby se ti stalo to stejné jako tvojí matce, nebo tvému bratrovi…Potřebuji, abys byla s někým, kdo se o tebe dokáže postarat. No a Giron se svým synem jsou…“ už to naštěstí nedořekl, protože se zvenku ozvalo troubení na roh. Už jsem se začala zvedat, ale otec mě chtěl ještě zastavit.
,,Costio, nechoď tam. Tohle není naše starost…rozhodně ne tvoje, ty nejsi…“ přerušila jsem ho, než to dořekl.

,,To byl signál o pomoc. Není to Azgeda a tady ve vesnici se mi nic nemůže stát…“ čekala jsem, než se otec rozmyslí a nakonec kývl. Vyběhla jsem ze dveří našeho domku a uprostřed naší vesnice jsem si všimla skupinky jezdců na koni. Až po chvíli jsem dokázala rozeznat jednu válečnici, která mi byla samozřejmě povědomá. Ten přísný výraz a nakrátko ostříhané vlasy bych poznala všude. Byla to Indra. Překvapivě to byla ona, kdo vykročil mým směrem, jakmile mě spatřila.

,,Potřebuju mluvit s tvým otcem.“ Řekla mi, ale já se na ní zamračila.

,,Můj otec už na tom není jako dřív. Ať potřebujete cokoliv, nemyslím si, že vám pomůže. Smrt mého bratra ho sebrala…“ vysvětlila jsem a Indra si povzdechla. Nechtěla jsem se moc vyptávat, ale tak trochu jsem byla zvědavá.
,,Co se děje?“ Váhala, jestli mi to má říct, ale nakonec se zřejmě rozhodla, že ano.

,,Azgeda se blíží na naše území. Proto se Velitelka rozhodla povolat do svých řad, co nejvíce válečníků z Trikru. Tvůj otec by byl velkou posilou.“ Vysvětlila a já znovu trochu posmutněla při vzpomínce na Lexu. Rychle jsem jí ale zahnala a soustředila jsem se na to, co mi vlastně Indra sdělila.

,,Jsem připraven vyrazit.“ Ozval se další mužský hlas, který patřil Marcusovu otci. Indra na něj kývla a už se otočila zpět ke svým koním. Pak mě ale ještě něco napadlo.

,,Mohla bych jet s vámi já.“ Oba se na mě kriticky podívali a tak jsem ještě rychle dodala.
,,Umím bojovat a od svého otce jsem pochytila i nějaké bojové strategie. Sama si říkala, že se vám hodí posily.“ Giron chtěl něco namítnout, ale Indra nakonec kývla na souhlas. Řekla jsem jí, že si musím sbalit ještě pár věcí a rozloučit se s otcem. Souhlasila a já zamířila zpět do svého domku. Nechtěla jsem se zbytečně zdržovat a tak jsem si posbírala luk se šípy a ještě nějaké jídlo. Pak se můj pohled přesunul na meč, který byl opřený v rohu. Byl to ten stejný meč, který mi před rokem věnoval muž z Azgedy, co mě na poslední chvíli zachránil. Přešla jsem k němu a uchopila jsem ho do ruky. Netušila jsem, co se s Dregunem stalo, ale nepřála jsem mu nic špatného. Chtěla jsem si meč zastrčit za opasek, ale v tu chvíli se ozval hlas mého otce.

,,Co to tam děláš, Costio?“ povzdechla jsem si a došla jsem k jeho lůžku.

,,Chystám se odjet, otče…do Polisu.“ Víc jsem nechtěla dodávat, ale stačilo to k tomu, aby to otce rozhořčilo.

,,Proč bys to dělala? A co tvůj sňatek s Marcusem?“ Polkla jsem, ale nechtěla jsem se mu jen tak podřídit.

,,Ten může počkat. Chci pomoct proti Azgedě.“ Věděla jsem, že ho to rozčílí. Ve vteřině se posadil na posteli a i když už neměl oči, byla jsem si jistá, že by mě právě propaloval pohledem.

,,Nikam nejedeš. Víš přece, co se stalo tvému bratrovi. Nehodlám přijít i o tebe.“

,,Ale, otče…Velitelka…“ další slovo, které ho podráždilo.

,,Nezajímá mě to…vzpomínáš si, co se stalo naposledy, co jsi byla v Polisu? Unesli tě. Měla jsi jen štěstí, že to nebyla Azgeda. Po druhé už ho mít nemusíš. Přestaň s těmi nesmysli a radši běž připravit večeři. Mohla bys aspoň pozvat Girona s jeho synem.“ To už jsem se taky naštvala, protože jsem vážně nesnášela, když mi někdo poroučel.

,,Giron odjíždí taky. A já už jsem se rozhodla. Mrzí mě to otče, ale v tomhle mi nemůžeš zabránit.“ Už jsem se otočila k odchodu. Překvapilo mě, když se otec postavil a chtěl mě rukou stáhnout nazpátek. Já jsem se mu ale snadno vyhnula. Vzala jsem si meč a ještě jsem slyšela, jak za mnou otec volá jménem. Bylo mi ho líto a věděla jsem, že jsem se nezachovala nejlíp, ale stejně jsem si to nerozmyslela a tak jsem se připojila k Indřině družině.