Láska je...

Studená voda

Lexa

,,Takže chcete jen vyčkávat?“ ujišťoval se jeden z vyslanců a já přikývla.

,,Momentálně je to nejlepší strategie. Zatlačili jsme Azgedu zpátky k severním hranicím.“ Vysvětlila jsem ještě a můj pohled se přesunul na Costii, která stála společně s námi okolo stolu s bojovou mapou.

,,Souhlasím. Královna brzy nebude mít jinou možnost, než se vzdát.“ Musela jsem se usmát, tak jako vždycky od té doby, co jsem konečně získala odvahu vyjádřit Costii své city.

,,Azgeda se nikdy jen tak nevzdá. Měli bychom celou armádu vyslat na jejich území a nestáhnout se dokud nebudeme mít královninu hlavu.“ Ozval se vyslanec z Podakru. Většina z dalších mu přikývla. Najednou jsem si nebyla jistá a místo mě se ozvala znovu Costia.

,,Nemůžeme s Azgedou bojovat na jejich území. Naši lidé by takovou zimu nepřežili a navíc jak mi kdysi řekl jeden muž, pro toho kdo jednou překročí severní hranice už není návratu. Proto je musíme obklíčit a vyčkávat, než královně dojde, že nemá šanci tuhle válku vyhrát.“

,,Nejsou to tvoji lidé a královna už má na svých rukou spoustu krve našich dětí. Přišel čas odplaty. Jus drein jus daun.“ Pronesl ten muž a udeřil přitom pěstí do stolu. Ostatní se podívali na mě.

,,Mé rozhodnutí se nemění. Počkáme.“ Řekla jsem po chvíli ticha a dostalo se mi tak další kritiky.

,,A k čemu tady tedy aliance je, když tu rozhoduje jen jeden člověk a ani to není velitelka?“ Ostatní souhlasně zabručeli a já se už zamračila.

,,Aliance je tu proto, že chceme ledový národ porazit a jediné slovo, které tu má nějakou váhu je to moje. Takže jestli skutečně tak trváte na tom, že chcete jít prozkoumat sever, admirále, tak vás ráda královně osobně předhodím.“ Můj hlas byl naprosto chladný a dívala jsem se tomu muži přímo do očí. Věděla jsem, že ho to štvalo, ale nakonec udržel svůj jazyk za zuby a místo toho jen přikývl.
,,Můžete jít. Pro dnešek jsme skončili, nebo tu má ještě někdo nějaké pochybnosti?“ nikdo se neozval a postupně začali odcházet. Costia chtěla taky odejít, ale já jsem jí chytla za ruku. Zavřela jsem za námi dveře a otočila jsem se na ní. Měla zkřížené ruce na prsou, ale na tváři jí hrál úsměv.

,,Nějaká soukromá debata?“ zeptala se a já jsem k sobě stlačila své rty na vteřinu, než jsem jí odpověděla.

,,Vlastně mě napadlo, jestli by ses nechtěla jít třeba projít, tak jako kdysi?“ Přikývla a usmála se a tak jsem udělala to stejný.

Procházely jsme se spolu, jako už tolikrát, ale já teď byla daleko víc nervózní, než kdykoliv předtím. Měla jsem strach cokoliv udělat, nebo říct, protože jsem tím nechtěla Costiu od sebe nijak odehnat. Možná to měla stejně, protože mezi námi po většinu cesty vládlo ticho. Teprve, až jsme došly k rybníku se mě Costia zeptala:

,,Chceš si jít zaplavat?“ Souhlasila jsem téměř okamžitě a tak jsme se společně rozběhly k vodě. Nechala jsem si jen tílko a kalhoty. Stejně tak i Costia. Protože se blížila zima, byla už voda dost studená, proto jsem do ní vstupovala opatrně. Na rozdíl od Costie, která do ní prostě rovnou skočila.
,,Takhle je to horší.“ Řekla mi, když vyplavala nad hladinu a já se na ní lehce zamračila.

,,Pro mě ne.“ Odvětila jsem a zastavila jsem se v místě, kde mi voda sahala k pasu. Nechtěla jsem jít dál, protože jsem vlastně neuměla moc plavat. Ve vodě jsem zatím byla jen tak dvakrát.

,,Co se děje?“ zeptala se mě Costia, když ke mně doplavala a postavila se naproti mně.

,,Nic, jen je mi zima.“ Řekla jsem a objala jsem se rukama, abych působila přesvědčivěji.