Láska je...

Hvězdy

Lexa

Dokončila jsem svou večerní meditaci a chystala jsem se ke spánku, najednou mě ale vyrušilo ťukání na dveře. Šla jsem je otevřít s očekáváním, že za nimi bude Anya. Na chvíli jsem ztuhla, když jsem mezi dveřmi spatřila menší postavu. Chtěla jsem se jí zeptat, co tu dělá, ale Costia mi prstem naznačila ať jsem potichu. Tak jsem jí beze slova pustila dovnitř a teprve až jsem za námi zavřela dveře jsem se na ní odvážila promluvit.

,,Kdyby tě tu viděla Indra, nebo Anya, měli bychom obě problém.“ Řekla jsem jí a ona se nějakou chvíli jen tak rozhlížela po mém pokoji než se ke mně otočila čelem. Mojí poznámku přitom naprosto ignorovala.

,,Chceš něco vidět?“ zeptala se mě a přitom se pousmála. Založila jsem si ruce v bok a pozvedla jedno obočí.

,,Jako co?“ Už mi nic neřekla, jen mě chytla za zápěstí a táhla směrem ke dveřím. Ucítila jsem, jak mi při jejím dotyku naskočila husí kůže, ale snažila jsem se nedat na sobě nic znát. Když ale začala znovu otevírat dveře na chodbu, tak jsem jí zarazila.
,,Nemůžu jít ven takhle.“ Poukázala jsem na svoje oblečení, protože jsem na sobě měla jen tílko a hodně krátké kalhoty na spaní.

,,Bude to jen chvilka.“ Uklidňovala mě a tak jsem nakonec přikývla. Potichu jsme se vyplížili na chodbu a já jí celou cestu následovala, i když jsem z toho neměla zrovna nejlepší pocit. Mířili jsme pořád výš, až se Costia přede mnou na chvíli zastavila.

,,Co je?“ zeptala jsem se jí šeptem a ona beze slova ukázala před nás, kde stál jeden z hlídačů.
,,Vrátíme se?“ položila jsem jí další otázku a zaslechla jsem ve svém hlase mírné zklamání. Ona ale zakroutila hlavou a rozepla si pásek, který následně odhodila do protější chodby, pak mi naznačila, abych se co nejvíc přitiskla ke stěně a já to udělala. Ten chlap se šel podívat za tím zvukem a jakmile byl k nám zády, Costia mě chytla za ruku a daly jsme se na útěk. Určitě si nás musel všimnout, ale naštěstí nebyl tak rychlý.
,,Kam to vůbec jdeme?“ zeptala jsem se Costii, když jsme se zastavili před nějakým žebříkem a ona po něm začala lézt.

,,Uvidíš.“ Řekla mi a já vylezla za ní, až na střechu hlavní budovy Polisu.

,,Páni.“ Nadchla jsem se a rozhlédla se kolem do černé tmy. Vlastně jsem snad nikdy nebyla v noci venku. Vždycky jsem musela večer meditovat a pak jít spát, ale tohle pro mě bylo něco nového. Ten studený noční vzduch a hlavně ty hvězdy, které zářily na obloze.

,,Je to tu super, co?“ usmála se na mě Costia a přešla až k okraji střechy. Váhavě jsem došla k ní, ale směrem dolů jsem se moc dívat nechtěla, protože z výšek jsem měla trochu strach.
,,Jaký myslíš, že to je tam nahoře?“ zeptala se mě a podívala se směrem ke hvězdám.

,,Možná lepší než tady na Zemi.“ Zauvažovala jsem, ale všimla jsem si, že s tím úplně tak nesouhlasí.

,,To pochybuju, nemají tam přece žádné stromy, ani kytky. Možná tam už ani nikdo nežije.“

,,Lidé z oblohy jsou prý stejní jako lidé z hor. Možná ještě horší.“ Řekla jsem a ona přikývla.
,,Měla bych se už vrátit. Kdyby to Anya zjistila,…“ uvažovala jsem, ale Costia mě přerušila.

,,Proč by to mělo vadit? Vždyť jsi přes den trénovala a ještě ani nejsi velitelka.“ Nadnesla a já si povzdechla.

,,Jo, ale Anya tvrdí, že bych ani neměla mít žádné vztahy. S nikým.“

,,Jakože nemáme být kamarádky?“ zeptala se mě Costia a v jejím hlase jsem si všimla zklamání. Přikývla jsem a znovu jsem se podívala na oblohu.

,,Prý je to špatný.“

,,A co tvoji rodiče?“ položila mi jinou otázku, která mi moc náladu nezlepšila.

,,Já si na svou rodinu už ani moc nepamatuju. Odvezli mě do Polisu, jako malou. Vím, že mě rodiče nechtěli opustit, ale neměli na výběr.“ Všimla jsem si, jak se nad tím Costia zamračila.

,,Takže ty vážně celý život jen trénuješ a učíš se?“ Přikývla jsem a ještě jsem dodala:

,,Ani jako malá jsem si nemohla hrát, protože pak by ostatní mohli zjistit, že jsem temnokrevná.“ Costia se nad tím zamračila.

,,Tak to teda vůbec není fér. Ty přece nemůžeš za svojí barvu krve.“

,,A ty máš hodně přátel?“ změnila jsem téma a trochu jsem se obávala její odpovědi.

,,Vlastně jsi moje první kamarádka. Potom co moji matku unesli lidé z hory, otec si nepřál, abych někam chodila, takže jsem většinu času zůstávala jen doma.“ Na chvíli zvážněla a já si nebyla jistá, co bych měla říct.

,,Pamatuješ si na ní ještě?“ zeptala jsem se opatrně a Costia zakroutila hlavou.

,,Moc ne.“ Už jsem jí na to nic neřekla, jen jsem na ní pořád hleděla. Pořád jsem se jí dívala do těch hnědých očí a ona vlastně dělala to stejné, jen na chvilku můj pohled spočinul na jejích rtech, než jsem s ním uhnula a sklonila ho k zemi. Uvědomila jsem si, že se v její blízkosti cítím vlastně zvláštně, teda hezky, ale přesto zvláštně. Nevím jestli jsem ten pocit měla jenom proto, že jsem vlastně nikdy předtím neměla žádnou kamarádku a nebo jestli to bylo prostě jen tím, že je to Costia. Ať to bylo cokoliv, dostala jsem z toho strach.

,,Už bych se vážně měla vrátit.“ Zopakovala jsem to a ona nakonec přikývla. Chtěla mě ještě doprovodit, ale já jí zadržela.
,,Možná bychom měli jít po jedné, aby nás kdyžtak nikdo neviděl.“ Řekla jsem jí, všimla jsem si, že se jí to moc nezamlouvá, ale nakonec nic nenamítla. Zpátky jsem dokonce nenarazila na toho hlídače a tak jsem se nakonec dostala v co největší tichosti a taky rychlosti do svého pokoje. Zavřela jsem za sebou dveře a hned jsem se o ně zapřela. Až teď jsem dokázala pořádně vydechnout a přistihla jsem se, že mi nějak prudce buší srdce a to jsem ani nevěděla z čeho.