Láska je...

Hádka

Lexa

Doufala jsem, že měla Costia pravdu a to, že v noci nebudu sama mi pomůže zahnat noční můry. Přesvědčila jsem se o opaku, hned jak jsem se s výkřikem a studeným potem na kůži probudila uprostřed noci. Zhluboka jsem oddechovala a vyděšeně jsem se rozhlížela kolem sebe.

,,Lexo, to nic. Jsi v bezpečí. Jsem tady.“ Costia na mě mluvila a přitom mi svou dlaní přejížděla po zádech. Zklidnila jsem se a podívala se do jejích hnědých očí, ve kterých jsem dokázala najít své bezpečné místo.

,,Zase se to stalo. Viděla jsem velitelku a…“ zarazila jsem se, protože jsem si uvědomovala, co jsem vlastně viděla.

,,A?“ Costia čekala na pokračování, ale já jí ho nechtěla sdělit. Nechtěla jsem si přiznat, že to co mi Plamen ukazoval by se mohlo stát i mně.

,,Už si to nepamatuju, ale mám z toho špatný pocit.“

,,Ať to bylo cokoliv, nemuselo to nic znamenat. Jsou to jen sny, ne? Můj bratr taky míval noční můry a táta mu říkal, že když se popere s tím co ho děsí ve dne, nezbydou mu už žádné hrůzy na noc.“ Snažila se mě Costia uklidnit a já slabě přikývla. Znovu jsem si lehla, ale měla jsem nepříjemný pocit, tak jsem se otočila čelem ke Costii. Zdálo se mi, že jí to trochu zaskočilo.

,,Mám strach usnout.“ Zašeptala jsem a chvíli jsem myslela, že mě neslyšela, protože na to nijak nereagovala.

,,To nemusíš, jsem tady a nedovolím, aby se ti něco stalo.“ Přes tmu jsem jí neviděla do tváře, takže jsem si nebyla jistá, jak se přitom tváří. Chtěla jsem jí říct, že to nejsem já o koho se bojím, ale pak jsem ucítila, jak její ruka spočinula na té mé a to mi přece jen dodalo většího klidu. Vážně se mi podařilo usnout a ráno jsem se probouzela s východem slunce. Jako první jsem si všimla Costiiny ruky obmotané kolem mého pasu. Musela jsem se nad tím pousmát, to ona naštěstí neviděla, protože pořád spala. Nechtěla jsem jí budit, ani od ní takhle narychlo odcházet, ale taky jsem si byla vědoma toho, že jsem stále velitelka a nemůžu si dovolit vzít si po včerejšku i dneska volno. Opatrně jsem se uvolnila z jejího objetí a posbírala jsem svoje věci, které jsem si odnesla ven.

,,Kde jsi byla, Lexo?“ uslyšela jsem za sebou Anyi hlas, když jsem se upravovala už ve svém pokoji.

,,Kdy myslíš?“ ani jsem se na ní neotočila.

,,Mohla bych říct klidně celý den, myslím, že odpověď by vyšla na stejno. Byla jsi zase s tou holkou, že jo? Titus mi říkal, že tu zůstává na tvůj příkaz.“ Zapnula jsem si poslední pásek na svém brnění a konečně jsem se na Anyu obrátila.

,,To co dělám je jen moje věc, Anyo. Ani ty a ani nikdo jiný mi nemáte právo říkat, co bych měla dělat.“ Anya mi stiskla ruku, aby mě zadržela a přísně se mi podívala do očí.

,,Pořád si moje sekundantka, Lexo.“ Já jsem se ale od ní vymanila a věnovala jí stejně chladný pohled.

,,Ne, jsem tvoje velitelka.“ Po těchto slovech jsem jí tam zanechala a zamířila jsem do hlavního sálu, kde mě ještě čekalo rozhodování o vězni ze včerejška. Už tam byl spoutaný jako včera a na svém místě byl i Titus. Trochu mě překvapilo, když vězně nepřivedla Indra, ale Gustus. Moc jsem se nad tím ale nechtěla pozastavovat.

,,Takže, jaký je váš rozsudek, Hedo?“ zeptal se mě Titus a já se ještě jednou podívala na spoutaného muže, který měl uslzené oči a krčil se především u země.

,,Tvrdil si, že tvůj syn je nemocný a ve vaší vesnici nemáte léčitele.“ ujistila jsem se a on přikývl.
,,Pak tam tedy vyšleme našeho.“ Pronesla jsem a ten muž mi začal děkovat, aniž bych ještě stihla rozhodnout o jeho osudu.