Láska je...

Malá oslava

Costia

Potom, co jsme se vrátili do Polisu jsem se rozhodla, že musím otci poslat vzkaz ohledně mého nenávratu. Věděla jsem, že to asi nevezme úplně dobře, ale mě momentálně nezajímal téměř nikdo jiný, než jen Lexa. Stačilo na ní jen pomyslet a už se ozvalo klepání na dveře. Hned jsem poznala, že to bude ona a tak jsem jí šla s úsměvem otevřít. Jí hrál na tváři úplně ten stejný vřelý úsměv a tentokrát i bez vyzvání vstoupila do mého pokoje.

,,Další zástupci klanů se ozvali, že se k nám chtějí připojit do aliance. Pozvala jsem je, dnes večer, na takovou menší slavnost…“ oznámila mi a já se nad tím usmála ještě trochu víc.

,,Tak to je skvělý, Lexo.“

,,Říkala jsem si, jestli…jestli půjdeš taky…“ začala a já si všimla, jak najednou znervóznila.

,,Jasně, že přijdu taky. To si přece nenechám ujít.“ Řekla jsem hned, ale Lexa nevypadala, že to bylo to jediné o co jí šlo a tak ještě pokračovala.

,,Já ale myslela…jestli bys šla se mnou. Myslím, jako můj doprovod…“ sice se mi podívala do očí, ale měla jsem ten pocit, že by každou chvíli nejradši uhnula pohledem. Na chvíli mě to trochu zarazilo, protože i přesto, že jsem si tohle všechno tak nějak vždycky přála, teď toho na mě začínalo být trochu moc a ještě pořád jsem si nebyla jistá, jestli děláme správnou věc. Beze slova jsem se posadila na postel a zabořila jsem pohled ke svým špičkám bot.
,,Jestli nechceš, tak to chápu, já jen…myslela jsem, že…“ začala Lexa a já vzhlédla na její téměř rudé tváře. Pořád jsem nedokázala pochopit, že přede mnou stojí ta stejná holka, která nemá problém s tím vést celou armádu, ale teď je tak nervózní jenom kvůli někomu, jako jsem já. Nad tím jsem se trochu pousmála, znovu jsem se postavila a vzala jsem jí za jednu ruku.

,,Já chci, Lexo. Jen jsem přemýšlela, co na to řeknou ostatní.“ Má slova jí znovu uklidnila a na tváři se jí zase objevil úsměv.

,,Nemůžou nic říct, protože tu velím já. Tak se uvidíme, večer?“ ujistila se ještě a já už jen lehce přikývla. Chvíli se na mě ještě dívala a přišlo mi, že váhá ještě nad nějakým gestem, ale nakonec mi jen pokývala hlavou a opustila pokoj.

Slunce začínalo zapadat a já si oblékla šaty, které mi Lexa nechala připravit. Byla jsem nervózní a o to víc, když jsem vyšla ze svého pokoje a mířila jsem chodbou do hlavního sálu, kde už na mě měla čekat Lexa. Měla na sobě taky šaty a když jsem jí spatřila, uvědomila jsem si, že se mi na chvíli zastavil dech. Lexa se na mě usmívala a já ani nevnímala, že tam s námi jsou ještě Titus a Anya.

,,Sluší ti to.“ Řekla mi Lexa, když jsem došla až k ní a já jsem jí chtěla ten kompliment oplatit, ale slova se mi úplně zasekla v krku. Takže jsem si zvládla jen odkašlat, než se ozval Titus.

,,Měli bychom už jít, Hedo. Všichni čekají.“ Lexa mu přikývla a pak udělala něco, co mě vyvedlo z míry ještě víc. Vzala mě za ruku a kráčela se mnou ven před palác. Stačilo mi jen to, jak přísně se na nás podíval Titus s Anyou a nebyla jsem si jistá, jestli vůbec zvládnu vyjít ven mezi všechny ty lidi. Podívala jsem se na Lexu, která se na mě znovu usmála a v tuhle chvíli působila daleko víc sebevědoměji, než já. Zbývalo jen pár kroků ven, ke všem těm lidem, kteří čekali na Velitelku. Svíral se mi z toho žaludek a cítila jsem, jak se mi začínají potit ruce. Lexa to musela cítit taky, ale nic neřekla. Poslední krok a byli jsme tam, ruku v ruce. Kolem nás stál obří dav lidí a v popředí byli zástupci z odlišných klanů. Nedokázala jsem se soustředit na nic jiného, než na jejich podezíravé obličeje a jejich šeptání. To jak se nakláněli ke svému sousedovi a další nepříjemné pohledy. Téměř se mi zamotala z toho všeho hlava. Měla jsem pocit, že se nemůžu ani nadechnout. Musela jsem pustit Lexinu ruku a vyrazila jsem směrem do davu, kterým jsem se protáhla. Už jsem se neohlížela, ale byla jsem si jistá, že Lexa tam zůstala stát celá zmatená. Možná i raněná. Nechtěla jsem jí tím nijak ublížit, jen jsem prostě nebyla připravená na všechno tohle. Už jsem jenom stihla zaslechnout, jak začala svou řeč. Zvládla jsem se dostat přes všechen ten dav a našla jsem si jedno klidné a opuštěné místo. Potřebovala jsem se vydýchat a uklidnit se. Netrvalo to dlouho a uslyšela jsem za sebou kroky. Myslela jsem, že to bude ona, ale vedle mě se posadil Lincoln. Vypadal jinak, než když jsme se viděli naposled. Jeho vlasy byly tak krátké, že téměř nebyly vidět a taky se mu zvětšily svaly.

,,Jsi v pohodě?“ zeptal se mě a já zvládla jen přikývnout.
,,Pamatuješ, jak jsem se přiznal k tomu, že jsem se tehdy přátelil s Lunou?“ Opět jsem jen přikývla a on pokračoval.
,,Vím, že to nebylo správné i ona to věděla, ale tak nějak jsme si prostě rozuměli. Neřekla o mně ani svému bratrovi. Myslel jsem, že je to proto, že se za mě stydí. Nechápal jsem, proč by mělo někomu vadit, že se temnokrevná holka baví s nějakým klukem z vesnice. Chtěl jsem se na to zeptat otce, ale ten na mě akorát zvýšil hlas a málem mě zmlátil holí.“ Vysvětloval, ale já jen mlčky poslouchala, neměla jsem zrovna ještě sílu mu na to odpovídat.
,,Pak jsem jednou přišel za Lunou, když měla trénink. Snažila si mě nevšímat, ale Indru to stejně naštvalo. Po zbytek tréninku jí nešetřila.“ Nastalo další chvilkové ticho.
,,Luna za mnou pak ještě jednou přišla a řekla mi, že chce se mnou utéct. Jen my dva a její bratr. Chtěl jsem, protože mě tu stejně nic nedrželo, ale vzpomněl jsem si na to, jak se můj otec rozzuřil a na vztek, který postihl i Indru. Dostal jsem strach a řekl jsem Luně, že už se spolu nemůžeme dál vídat…“ zakončil to a já se konečně odhodlala promluvit.

,,Taky mám strach. Nevím, co mám dělat. Záleží mi na Lexe víc, než na komkoliv, ale ona je velitelka a…“

,,Strach je někdy fajn, protože tě může varovat před nebezpečím, ale možná bychom mu neměli dovolit, aby nás ovládal.“ Řekl mi a podíval se na mě svýma oříškovýma očima. Byla jsem vděčná, za to, že mě aspoň trochu podpořil a tak jsem ho prostě bezmyšlenkovitě objala. Myslím, že to bylo přesně to, co jsem v tu chvíli potřebovala. Měla jsem přitom zavřené oči, ale když jsem je otevřela, uviděla jsem před sebou Lexu. Dívala se na mě, jak objímám Lincolna a v její tváři jsem rozpoznala bolest. Otočila se a vyrazila zpátky směrem k davu. Odtáhla jsem se od Lincolna a chtěla jsem vyrazit za ní. Jenže mi cestu zastoupil známý muž. Marcusův otec a nevypadal zrovna v dobré náladě.

,,Slyšel jsem, že se nechystáš vrátit do Tondc.“ Pronesl a já se nervózně dívala za něj na vzdalující se Lexu.

,,Ne.“ Řekla jsem mu a chtěla jsem se kolem něho protáhnout, jenže on ještě pokračoval.

,,Pořád je tu ale ta domluva s tvým otcem. Musíš si vzít mého syna.“ Už jsem ztrácela nervy a tak jsem se mu podívala do očí a chladně jsem odpověděla.

,,Vašeho syna si nevezmu, protože ho nemiluju.“ Nejspíš mu došla slova a já se tak mohla kolem něj protlačit a vyrazit za Lexou. Ještě jsem slyšela, jak za mnou začal volat něco o porušení dohody. Toho jsem si ale nevšímala a hledala jsem v davu jen jedinou osobu. Všichni byli rozmístění po obří ploše a uprostřed hořel obrovský oheň. Žádný proslov se už nekonal a proto se lidé bavili především mezi sebou. Konečně jsem spatřila Lexu, stála na druhé straně ohně, jen kousek od svých mentorů. Snažila se dívat do ohně a nedat na sobě nic znát, ale já si všimla, jak se jí leskly oči. Zhluboka jsem se nadechla a pomalými kroky jsem došla až k ní. Postavila jsem se těsně vedle ní, ale nebyla jsem si jistá, co bych vlastně měla říct. Ona ale naštěstí promluvila první.

,,Proč si mi neřekla, že to necítíš stejně?“ Podívala jsem se na ní a všimla jsem si, jak se jí pohnula čelist, když se zřejmě snažila dál potlačit pláč.

,,Ale já to cítím stejně. Záleží mi na tobě, Lexo.“ Pronesla jsem a chtěla jsem jí chytit za ruku, abych jí uklidnila, jenže ona uhnula.

,,Asi ne tak, jak bych si přála. Já chci být s tebou, Costio, ale jestli ty ne. Jestli se za mě stydíš, nebo mě nemiluješ, tak mi to prostě řekni, prosím.“ Podívala se na mě a tentokrát už nedokázala zadržet slzy. Najednou jsem nevnímala kolem sebe nic jiného, než jen její bolest a nejistotu. Bez váhání jsem se k ní naklonila a políbila jsem jí. Cítila jsem na jejích rtech slabou příchuť slaných slz, ale to mi nijak zvlášť nevadilo. Odtáhla jsem se od ní a znovu jsem jí pohlédla do očí, které už nevypadaly tak smutně.

,,Chci být s tebou.“ Řekla jsem ještě a až teď jsem si uvědomila, že nás museli všichni okolo vidět. Tentokrát mi to už ale tolik nevadilo. Záleželo mi jen na Lexe, která stála přede mnou a usmívala se na mě. Pro ten úsměv bych snad byla schopná i zabíjet.