Láska je...

Vítěz

Lexa

Ležela jsem na lůžku a nechávala jsem si zrovna dělat na záda vzor za každého padlého novice v konkláve. Veškeré rány jsem už měla ošetřené, ale přesto jsem ještě cítila bolest. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že jsem vyhrála, ani tomu, co jsem pro svou výhru musela udělat.

,,Hotovo.“ Oznámil Titus a pomohl mi se posadit.

,,Je tam kruh i za Lunu?“ zeptala jsem se opatrně, když jsem si znovu oblékala tričko, ale místo něho mi odpověděla Indra, která tam byla s námi.

,,Ne, ta zrádkyně pro nás zemřela, ale ne jako temnokrevná, nebo jako novic, ale jako nikdo.“ Obeznámila jsem je s tím, co přesně se v aréně stalo. Musela jsem, ale cítila jsem přitom slabé výčitky. Luna sice nebyla moje kamarádka, ale i tak jsem s ní vyrůstala. Pohledem jsem vyhledala svou mentorku. Jakmile si Anya všimla, jak se na ní dívám, okamžitě přešla až ke mně.

,,Bojovala si, jako pravá velitelka, Lexo. Věřila jsem ti.“ Řekla mi, aby mě povzbudila. Já jen přikývla a pak jsem se zeptala ještě na něco, co mi běželo hlavou.

,,Je tu pořád generál se svými dětmi?“ Všimla jsem si, jak se Anya při té otázce zamračila, ale dřív promluvila opět Indra:

,,Všichni vyslanci čekají v paláci na dokončení obřadu, Hedo.“

,,Měli bychom začít.“ Pronesl Titus a vřele se na mě usmál. Byla jsem z toho poněkud nervózní a ještě než jsem ho následovala, jsem do rukou sevřela přívěsek, který mi pořád visel na krku. Pak jsem se postavila na nohy a kráčela za strážcem. Pokynul mi, abych se posadila na židli uprostřed a pak mi jemně předklonil hlavu.

,,Jaké to je?“ zeptala jsem se ještě před začátkem, když jsem si všimla, jak bere do rukou krabičku s Plamenem.

,,Nebolí to a nemusíš se bát Hedo, jako strážce tě naučím Plamen ovládat.“

,,Změní mě to?“ položila jsem mu další otázku s náznakem strachu ve svém hlase.

,,Pouze ti předá znalosti a vědomosti ostatních velitelů, pomůžou ti, abys dokázala co nejlépe vést a chránit svůj lid.“ Vysvětlil mi a já už jen přikývla. Slyšela jsem jak pronáší nějaká slova v jazyce, kterému jsem úplně nerozuměla  a pak jsem ucítila bolest na krku, která se šířila až k mé hlavě. Neubránila jsem se a musela jsem vykřiknout, protože jsem v jednu chvíli měla pocit, že se mi rozletí hlava na několik částí. Před očima se mi rychle mihly záblesky neznámých tváří a teprve potom to všechno ustalo a já se mohla zhluboka nadechnout.
,,Jak se cítíte, Hedo?“ zeptal se mě starostlivě Titus a já se pomalu postavila.

,,Jsem připravená.“ Řekla jsem. Vzala jsem si na sebe zbroj velitelů a samozřejmě jsem dostala na čelo náš znak a v doprovodu Tituse, Anyi a Indry jsem zamířila do hlavního sálu, kde už všichni čekali. Indra a Anya se zařadily mezi hosty a já jsem se nechala Titusem doprovodit až ke svému trůnu. Ještě jsem si na něj ale nesedla. Nejdříve bylo mou povinností odříkat jména všech předchozích velitelů. Díky Plamenu jsem to mohla učinit a Titus mě pak oficiálně prohlásil za velitelku.

,,Vítězka konkláve, Lexa kom Trikru. Ať žije Heda.“ Poslední větu po něm všichni v sále zopakovali a zároveň se uklonili, když jsem usedala na svůj trůn. Každý zástupce z klanu se mi přišel postupně ukázat a vyjádřit svou oddanost. Jen u královny Niy jsem nebyla přesvědčená, že to myslí upřímně. Snažila jsem se najít mezi těmi všemi tvářemi tu která měla patřit mé jediné opravdové kamarádce, ale nikde jsem jí neviděla. Jakmile skončily přísahy všech zástupců, obrátila jsem se na Tituse.

,,Kde je generál?“ zeptala jsem se ho šeptem a on se nejdříve rozhlédl po místnosti a pak mi teprve odpověděl.

,,Někteří hosti odešli dříve, myslím, že generál chtěl být v TonDc ještě před svítáním. Nejspíš je už na cestě zpátky.“ Po těch slovech jsem v sobě pocítila zklamání a taky smutek. Nemohla jsem s tím ale nic udělat, protože mou povinností bylo zůstat s hosty, až do konce oslavy, dokud neopustí sál poslední zástupce. To nějakou dobu trvalo, ale když byl konečně konec, byla jsem tak unavená, že jsem si chtěla jít lehnout. Titus mě chtěl doprovodit, ale já mu řekla, že to zvládnu sama. Místo toho se mnou šla Anya.

,,Myslela jsem, že ses s tou dívkou přestala vídat. Přece jsme o tom spolu mluvily.“ Upozornila mě, ale nestihla jsem jí na to nic říct, protože se nám do cesty ještě postavila královna z Ledového národa.

,,Ještě jednou gratuluji k vaší výhře, velitelko. Upřímně jsem to neočekávala. Že by někdo tak slabý a zranitelný mohl někoho vést. Nejspíš jsem se v tobě spletla.“ Usmála se zlomyslně, ale já jsem se nenechala vyvést z míry, na rozdíl od Anyi, která se už chystala tasit svou zbraň. Já jí ale zastavila jediným pohybem ruky.

,,Nejspíš ano, královno.“ Řekla jsem jí, ale úsměv jsem kvůli tomu nenasadila.

,,Přeju vám dobrou noc, Hedo.“ Řekla mi ještě chladným hlasem a já pokračovala s Anyou ke svému pokoji.

,,Královna není nadšená z toho, že velí někdo z Trikru.“ Oznámila mi, ale já se přitom jen mírně zamračila.

,,Nezáleží přece na tom, z jakého je velitel klanu. Všichni jsou teď moji lidé.“ Anya se přitom na chvíli zarazila, ale nakonec pokračovala ve své myšlence.

,,To sice ano, ale každý klan se stará především o sebe. I ty bys na to měla myslet, Lexo.“ Už jsem jí na to nic neřekla, ale pořád jsem o jejích slovech nebyla moc přesvědčená. Opustila mě před mým pokojem. Byla jsem po dnešku unavená a tak jsem si chtěla jít rovnou lehnout. Když jsem se převlíkala ještě jsem se pozastavila nad přívěskem, který mi stále zůstal. Povzdechla jsem si a trochu jsem posmutněla, ale jen na chvíli. Všichni měli nejspíš pravdu v tom, že jako velitelka bych se neměla na nikoho upínat. Ráda bych řekla, že jsem se přes noc vyspala, ale nebyla to pravda. V noci jsem se budila z nočních můr. Viděla jsem v nich lidi, které jsem vůbec neznala, ale všechno působilo tak skutečně, že jsem měla pocit, jako by se mi to dělo doopravdy. Nejhorší byla ta poslední, při které jsem se cítila, jako bych byla připoutaná k hranici a tělem mi projížděla bolest, jako bych hořela. S hlasitým výkřikem a potem na kůži jsem se probudila. Muselo to být slyšet, protože jen chvíli na to mi do pokoje vstoupil Titus.

,,Děje se něco, Lexo?“ zeptal se a já mu s přerývaným dechem pověděla o své noční můře.
,,Musela jsi vidět životy ostatních velitelů v Plameni. Proto by ses ho měla naučit ovládat.“ Řekl mi a přešel až ke mně. Pořád jsem zhluboka dýchala.

,,Chci se to naučit…“ přiznala jsem. Titus přikývl a usadil se na zem do meditační polohy.

,,Pamatuješ si, jak jsem vás učil zklidnit svou mysl?“ Nebyla jsem si úplně jistá, protože jsem při jeho hodinách nikdy nedávala moc pozor. Stejně jsem ale nejistě přikývla a sedla si naproti němu.
,,Zhluboka dýchej a snaž se na nic nemyslet. Soustřeď se jen na dýchání.“ Říkal mi a já se o to snažila, ale bylo to těžší, než se zdálo. Nejdřív jsem nepociťovala žádný rozdíl, ale pak jsem se aspoň trochu uvolnila.
,,Pamatuj, ty ovládáš Plamen. Ne, on tebe.“ Řekl mi ještě a já už jenom přikývla, než jsem se znovu vrátila do postele.