Dost

(26)

D:

Měl jsem toho plný zuby. Grangerová mě neustále dráždila. I nadále nám brala body, i nadále se naši studenti štěkali a dělali si naschvály. My dva jsme si prostřednictvím těch děcek dělali zle. A to, že mi před pár dny udělila nečekaně 100 bodů nic neznamenalo. Jen mě to... mátlo. Byl jsem zrovna vytočenej do běla. Ty malí smradi mě zas nasrali k nepříčetnosti a nemusím zmiňovat, že se jednalo o studenty Nebelvíru, že ne?

Když jsem viděl Grangerovou, která si to s úsměvem vykračovala po školní chodbě, neváhal jsem. Rázně k ní přišel, chňapl ji pod křídlem a praštil s ní o kamenný sloup.

„Au!"

„Jednou tě vážně zabiju, přísahám, Grangerová, jednou se to stane. Ty a ta tvoje kolej plná malejch hajzlíků jste k zblití! Ti smradi jsou nevychovaní, neuctiví, věčně vyrušují! Nejraději bych je seřezal na hromadu! Rostou jak dříví v lese. Jsou to divocí parchanti. Vzal jsem jim už tolik bodů, že skoro žádné nemáte a stále to celé pokračuje. A ty jsi v čele! Ty jsi mi trnem v oku, už od prvního dne, co jsem tě potkal, rozumíš?! Na týhle škole není pro nás dva místo!" prskal jsem na všechny strany a křičel jí přímo do obličeje.

Musel jsem přiznal, že má odvahu, když se na mě upřeně dívá a neuhnula pohledem. Poznal jsem, že má strach, ale přesto zůstávala statečná. Klasická Grangerová.

„Vypadni! Seber si saky paky a zmiz! Tvoje kolej stojí za hovno! Nenávidím jí a nejvíc nenávidím tebe!" pokračoval jsem, chytnul jí za oblečení pod krkem a zaklepal s ní. „Rozumíš?! Je mi z tebe zle! Zmiz!" ječel jsem jak smyslu zbavený, vzteklý.

Než jsem jí zhnuseně pustil, všiml jsem si, že se jí zalily oči slzami. To byla jediná reakce, protože nic jiného neudělala, především nic neřekla.

A to mě na tom asi děsilo nejvíc.