Dost

(18)

D:

Byla to skutečně zábava. Nikdy by mě nenapadlo, že mě tohle někdy potká, zrovna v takový nudný den. Musel jsem se zasmát nahlas.

„Bavíš se?" ozvalo se z lustru. To mě pobavilo ještě víc.

„Docela jo, abyste se přiznal."

„Pomoz nám, proboha, Malfoyi!" v jejím hlase zněla panika. Musela si přehmátnout. Tušil jsem, že tam nahoře už moc dlouho nevydrží. A přitom by to chtělo aspoň památeční fotku. Ještě chvilku jsem ji se zájmem pozoroval, až pak jsem vytáhnul hůlku a zlikvidoval ty posraný Rarachy.

„Pochytejte je a zavřete do klece." poručil jsem studentům i samotnému profesorovi, který za tenhle zmatek mohl.

„Mohl bys mi, prosím, přistavit nějaký štafle nebo něco, abych mohla slézt?" zeptala se těžce.

„Ne." prozradil jsem ji.

„Vím, že se ohromně bavíš, ale já už se opravdu neudržím."

„A co já s tím?"

„Ty parchante!" štěkla.

„Tahle by to nešlo. Musíš mě poprosit."

„Trhni si!"

„Skutečně? Takže můžu zase odejít?!" ušklíbnul se. Věděl jsem, že mě potřebuje. A byl to vlastně celkem zajímavý, dobrý pocit.

„Vypadni! Radši si zlomím obě nohy, než abych zrovna u tebe žebronila o pomoc. Nemáš kouska citu v těle, a... do hajzlu..." vypískla. Sledoval jsem, jak se jí každou vteřinou vysmekávají ruce ze železné konstrukce svítidla. I tak tam vydržela překvapivě dlouho. Něco uvnitř mi říkalo, že by se mi nelíbilo, kdyby si ublížila. Proto jsem se postavil přímo pod ní a byl připravený ji chytit do náručí. Což se stalo o pět vteřin později, kdy jsem jí pevně svíral.