Dost

(3)

H:

„Chlapci a děvčata, chci Vám popřát mnoho zdaru v nadcházejícím zápase Famfrpálu. Dneska nastupujete proti Zmijozelu, našemu nepříteli číslo jedna. Doufám, že se obejdeme bez vážného zranění a taky, že je zadupete do země a odneseme si výhru." sdělovala jsem svým studentům v šatně. Chystala jsem se následně na tribunu, vyhrazenou učitelskému sboru, abych mohla sledovat a fandit pravým vítězům - Nebelvíru.

„Nezklameme vás, paní ředitelko." ozvalo se houfně. Pevně jsem v to doufala, protože by mi to ten parchant omlátil o hlavu. Nenáviděla jsem jeho aroganci, vystupování, útočnost vůči ostatním i kvůli tomu, že ji podbízel svým žákům Zmijozelu. Tahle rivalita... vysává mě. Mělo by to skončit, ale věděla jsem, že s ním je to nemožné. Pokud jsme jako dva nepřátelé na stejném postu a v znepřátelených kolejích, tak to nikdy neskončí.

Došla jsem na tribunu, kde se právě rozlétávali hráči.

„Velmi dojemný proslov." ozvalo se za mnou. Už jenom z toho hlasu jsem chytala kopřivku.

„Jsi natolik neomalený a drzý, že posloucháš cizí rozhovory?" vyštěkla jsem, až se na nás nejbližší okolí otočilo. Neměla jsem ráda scény, ale on mě tolik provokoval.

„Jen jsem sledoval, jak těm spratkům hoří oči a těším se, až z toho planého nadšení vzejdou slzy. Zmijozel dnes vyhraje a ty sama zapláčeš, Grangerová." zašeptal mi nenávistně u ucha. „Jo, a jestli se to k tobě ještě nedoneslo, tak jste přišli o dalších 30 bodů. Poděkuj svým fakanům." posmíval se. To už jsem nevydržela, bleskově se na něj otočila a dala mu facku, jen to mlasklo. Příležitost se nabízela prostě sama, když byl ke mně nahnutý.

Následně jsem vstala a za ohromného ticha, které nastalo a které nikdo nepřerušil, jsem oddupala zuřivě pryč.