Dost

(6)

D:

Nemohl jsem usnout. Myšlenkami jsem byl i ní. U Grangerový, jedinýho člověka, kterýho jsem skutečně k smrti nenáviděl. Hlavou se mi toho honilo dost, a taky to, zda jsem to už nepřehnal. Zdravě se špičkovat, i když mi to pilo krev, bylo v pořádku. Ubližovat si vzájemně skrze studenty a udělovat jim tresty, bylo na místě. Jenže jsme si šli doslova po krku. Vrazila do mě a já ji strčil na futra. Dala mi facku a já ji škrtil. I mě samotnému to přišlo už přes čáru, a to bylo co říct. Jenže hrdost mi nedovolovala ustoupit a vzdát se. Nehodlal jsem to udělat ani kdyby mě to mělo stát vlastní krev.

Snažil jsem se pravidelně a zhluboka dýchat, abych se uklidnil, ale nepomáhalo to, do prdele! Byla jediným člověkem, který zůstal v mé přítomnosti po mnoho let. S nikým jsem se nestýkal. Grabbe a Goyle byli bůh ví kde a já tu i po studiu zůstal, až jsem se dostal sem – ředitel koleje Zmijozelu. Ta příležitost mi přišla zajímavá, proto jsem ji vzal. Vlastně mě to baví. Jenže ten Nebelvír... ten posranej Nebelvír. Nezajímá mě Havraspár nebo Mrzimor, zajímá mě ona!

Vždycky jsem jí považoval za nepřítele, i když by nejspíš bylo zajímavé ji mít po boku jako přítele. Jenže starého psa novým kouskům nenaučíš. Nikdy. Proto to, co jsem znal už jako dítě se přeneslo do dospělosti. Trápit ji, škodit, znepříjemňovat bytí. Byla vždycky tak pečlivá, snaživá, hodná a laskavá. Byla přesný opak mě samotného, což jsem nemohl vystát. Nemohl jsem jinak než ji ničit. Už jsem byl takový.

Nakonec mě to dostalo, cítil jsem únavu, která mě stahovala do říše nočních můr. Tam, kde si zasloužím být za to, kým jsem. Odcházel jsem tam, ale na prstech jsem pořád cítil její teplo a hladkost kůže, tepání žíly na krku, který jsem svíral. Byla to jako laskavá vzpomínka, byť byla podtržená násilím a nenávistí.