Dost

(11)

H:

Když jsem vešla do kabinetu, málem mě trefil šlak. Hned u dveří se opíral už od pohledu velmi rozhněvaný kolega. Musela jsem se ušklíbnout. A ještě víc, když za mnou prásknul hlasitě dveřmi.

„Čemu vděčím za..."

„Ty prohnaná mrcho!" začal. Mít na nose kouzelné brýle, pak vidím i páru, která mu jde z uší.

„Špatný den?" položila jsem nevinně otázku, uložila si věci na stůl a otočila se k němu. Překvapilo mě, že je hned za mnou a stále se přibližuje. Ta vzdálenost byla vskutku mizerná a jeho nálada a zjev mě začali trochu děsit. Snažila jsem se couvnout, ale narazila jsem zadkem do stolu. Zakláněla jsem se, abych od něj byla co nejdál, ale on se stále přibližoval. Položil ruce na stůl z obou stran mé maličkosti a obklíčil mě jimi. „Budu křičet." upozornila jsem ho.

„Zabiju tě dřív než stačíš otevřít tu proklatou hubu. Vážně jsi udělala to, co jsi udělala?"

„Malfoyi, uhni!"

„Grangerová, nepokoušej mě!" zvýšil hlas. Dívala jsem se mu do očí, ledových, nenávistných. „Koukej to napravit, vrať body mým studentům nebo tohle půjde před školní radu a věř mi, že si to neobhájíš!"

„Je to v mých kompetencích, já můžu..."

„Seru ti na nějaký kompetence! Přestřelila si a teď to taky pěkně hezky napravíš nebo..." nedořekl neboť někdo zaklepal na dveře. Dotyčný nesečkal na vyzvání a už se objevil ve vchodu.

„Neruším?" zeptala se ředitelka McGonagallová a založila si ruce na prsou. Byla to spása, jelikož mě Malfoy vskutku zahnal do kouta. Ještě chvíli se na mě Malfoy chladně díval a pak beze slova opustil kabinet.