Sourozenecká Láska Bø

kapitola třicátá šestá - pokoj

"Zařídili jsem vám pokoj spolu." Řekl trenér, když jsme přišli do hotelu.

"Cože jste?" Vykulila jsem oči.

"Budete mít na sebe čas."

"Děkuju." Řekla jsem, i když jsem to tak nemyslela. Naše věci už byli v pokoji.

"5 dní to přežijeme." Zasmála jsem se.

"Nebudu tady spát."

"Ale budeš."

"Myslíš?"

"Myslím!" Zakroutila jsem hlavou a vybalila si věci. Bylo tam až mučivé ticho. Skoro jsem spala, když v tom... "Proč jsi se zase začla bavit se Sebem?"

"Každý si zaslouží druhou šanci."

"Aha."

"Bude z něho otec."

"Chudák dítě."

"Tím pádem chudák Eloise."

"Pravda, když má za matku tebe." Vztala jsem z postele.

"Běž už dohajzlu."

"Ne nechoď." Zastavil mě u dveří. "Myslel jsem to ze srandy."

"Není to sranda."

"Dobře promiň." Lehla jsem si zpátky do postele. "Nat?"

"Hmmmm?"

"Je pravda, že věříš jen na jednu lásku?"

"Jo. Proč?" Řekla jsem ospale.

"Dobrovolně jsis vybrala mě?"

"Miluju tě." Koukla jsem se na něj. Ležel na proti mě a koukal se na mě. "Lásce prostě neporučíš." Políbil mě a já se nechala.

"Měli by jsme to dát dohromady, než přijedeme za ty 4 týdny domů."

"To nezáleží jen na mě."

"Já vím."

"Řekl jsi, že chceš rozvod."

"Nechci."

"Ale řekl jsi to!"

"Já ty papíry roztrhám."

"Co tak najednou?"

"Musíme být dobrý vzor pro Eloise."

"To je jediný co tě zajímá?"

"Momentálně jo."

"Jasně. Co jsem mohla čekat?" Vztala jsem a znova mě zastavil u dveří. "Odprejskni!"

"Nat..."

"Hned!" Přerušila jsem ho. On odstoupil. Šla jsem za Tájem, věděla jsem, že on má prsty v tom, že jsme na pokoji spolu.

"To byl tvůj nápad že?"

"Nebudu hrát blbého. Byl to můj nápad."

"Proč?"

"Jedině, tak se dáte dohromady."

"Záležímu teď jen na Eloise."

"Je to jeho dcera."

"A moje ne?"

"Nevím celý je to divný."

"Já to asi nechci řešit."

"Budeš muset. Záleží na tom celý váš život."

"Ach bože!" Naštvaně jsem odešla a šla zpátky do pokoje.

"Jsi roztomilá, když se zlobíš." Řekl mi Johannes.

"Uhni mi." Byl roztažený přes celou postel.