Sourozenecká Láska Bø

kapitola dvacátá devátá - svatba

"Hele jo, já jí miluju, tak si ty keci nechte."

"Tak náš malej bráška se žení."

"Nevím jestli je to výhra, když se žení za naší nevlastní sestru." Řekla mu sestra.

"Hele jo byl jsem jediný z vás, kdo jejich cestu viděl. A oni se k sobě prostě hodí."

"No jo Tarjiej ty jsi takový romantik."
Utahoval si z něj náš prostřední bratr.

"Hele jo ty se tady posmíváš, ale svojí manželku nemáš." Řekl jsem mu.

"My ti to bratře přejeme. Hlavně Eloise je celá ty."

"Myslíš?"

"Jasně že jo. Je fakt nádherná." Řekla mi sestra.

"Hele jo nechci nic říkat, ale už moc nestíháme." Řekl mi bratr

"A jo, budeme muset vyrazit." Koukl jsem se na sebe do zrcadla. "Jak vypadám?" Měl jsem na sobě černý oblek.

"Hezky." Řekla sestra.

"Fajn tak jedeme." Jeli jsem na místo. Nat to vymyslela moc dobře. Líbil se mi nápad svatby v lese. Bylo tom spoustu hostů. Většinou z našeho týmu, nebo našich známých. Nebylo mi vůbec dobře, i když jsem věděl že řekne ano. Byl jsem nervózní, jako nikdy před tím.

.................Natasha...................

Už jsem byla připravená. Ingrid mi hodně pomáhala s přípravami a Sturla na nás jen koukal.

"Vypadáš božsky." Řekl, když jsem byla hotová.

"Jsem nervózní."

"Z čeho?" 

"Ani nevím. Nemyslím si, že by řekl ne, ale prostě se bojím."

"To je normální. A i kdyby řekl ne, tak neví o co přichází." Řekla Ingrid.

"Zavolali by jste mi prosím Klemeta?"

"Jasně. Hned jsem tady." Oba dva odešli a přišla za mnou Gita.

"Ahoj."

"Páni vypadáš úžasně!" Řekla mi.

"Děkuji. Co můžu pro tebe udělat?"

"Já sama nevím."

"S Tarjiem je to lepší?"

"Ani ne, abych byla upřímná myslím, že mě podvádí."

"Tarjiej?" Kývla hlavou. "Toho se nemusíš bát, ten tě miluje."

"Nezatěžuju tě tím?"

"Ne úplně v pořádku. Je pro mě důležité, aby jste byli vy dva pohodě."

"Myslím že jestli neotěhotním, tak nás zachrání už jen rozchod."

"Ale notak. Žádné negativní myšlenky. Dneska je krásný den a my dvě si ho užijeme je to jasné?"

"Ano." Do místnosti přišel Klemet.

"Počkejte na mě před vchodem." Všichni tři kývli hlavou a odešli.

"Copak potřebuješ odě mě?"

"Chci se na něco zeptat."

"Dobře."

"Nechceš mě odvést k oltáři?"

"Jako vážně?"

"Můj táta tady není, ale byl by rád kdyby jsi to byl ty."

"Samozřejmě budu rád."

"Dobře." Koukla jsem se na sebe do zrcadla a zhluboka se nadechla. "Můžeme jít." Šla jsem sním dolů. Obě holky si šli sednou a Tarjiej se Sturlou, se šli postavit na značky svědků. "Hlavně mě nepust."

"Neboj se." Šla jsem uličkou. Všichni na mě koukali, byla jsem hrozně nervózní. Pak Klemet podal mojí ruku Johannesovi. "Nezlom jí srdce." Řekl, i když jsem nebyla jeho dcera, bral mě tak. Oddávajcí mluvil o něčem, co jsem absolutně nevnímala, protože jsem se koukala do jeho očí. Oba jsme opakovali sliby. A bylo to tady, ta otázka na kterou tady všichni čekají.

"Tážu se vás Johannesi, jestli si berete zde přítomnosti Natashu?" Ani se nerozmýšlel a vypadlo s z něho.

"Ano!"

"A tážu se vás Natasho, jestli si berete zde přítomného Johannese?" Když řekl ano, moje odpověď byla jednoznačná.

"Ano."

"Tím pádem můžete políbit nevěstu." Johannes si mě k sobě přitáhl a políbil mě na rty. Všichni začli tleskat.