Rozešli jsme se, já a Erik
S Acem jsme se stali blízkými přáteli. Trávili jsme spolu docela dost času. Náš přátelský život jsme docela dost sdíleli na sociálních sítích. A když si toho začal všímat Erik, začal žárlit. Začal natolik žárlit, že mi neodpovídal na zprávy, nebral mi hovory a ignoroval mě. Mrzelo mě to ale nechtěl jsem přátelství s Acem ukončit. Fakt jsme si rozuměli. Nevím co proti němu měl. Ale rozuměli jsme si jako přátelé, ne jako pár. Měl úplně stejnej sen jako já. Chtěl zapalovat kostely a chtěl kapelu. Chtěl jsem aby se spřátelili a mohli jsme společně založit kapelu. Ale nevěděl jsem jak, jelikož mě Erik ignoroval. Pak jednoho dne mi sám napsal, jestli se nemůžeme sejít. Sešli jsme se v lese, kterej byl pár metrů od mýho baráku a pak mi řekl že by náš vztah nefungoval, když jsem se začal přátelit s Acem. Myslel jsem si že si s ním rozumí taky, asi jsem se hodně mýlil. Večer před tím, si Erik Acee zablokoval na facebooku a nechtěl s ním mít cokoliv společnýho.
"Eriku nechceš si to ještě rozmyslet?"
Řekl jsem mu se slzami v očích.
"Ne, s tebou jsem definitivně skončil Jimmy. Nesnáším tě. Ten kostel si klidně zapal s ním. Když si tak rozumíte. Chtěl jsem to udělat s tebou ale je pozdě"
"Eriku, můžeme se kamarádit všichni 3 společně a s tebou můžu pořád chodit"
"Ne, kamarádství ve třech nikdy nefunguje. Párkrát jsem to zažil a vždycky jsem byl ten, kterýho odkopli. Nechci to zažít znova"
"To už nikdy nezažiješ, slibuji"
"Musíme se prostě rozejít, nechci s tebou mít nic společnýho a s ním už vůbec ne. Měj se a doufám že už se nikdy neuvidíme, ikdyž uvidíme se vlastně zase v září ve škole, že? Pozére"
Pak jsme oba odešli domů. A já se potom zamkl v pokoji a brečel jsem.
"Jimmy?" ozval se táta, když stál u dveří mého pokoje.
"Jimmy, co se stalo?"
"Nechci o tom zatím mluvit"
"Fajn, promluvíme si o tom později ano?"
Pak jsem si sednul ke stolu a díval se z okna. Díval jsem se na lidi co byli za barákem. Nesnáším je. Byli to děcka od sousedů. Pomlouval jsem je. Ale říkal jsem si to v pokoji pro sebe, takže to nikdo neslyšel. Pozéři, ha. Brečel jsem. Pořád jsem myslel na Erika. Furt jsem si namlouval že je pozér a kretén ale furt jsem k němu něco cítil. Bylo to divný a nechtěl jsem to zažívat. Začal jsem brečet. Nevím proč. Prostě jen tak a nebo mi Erik vážně pořád chyběl. Kurva, nenávidím tenhle posranej život. Pustil jsem si hudbu abych se trochu dal do klidu. Nepomohlo to. Možná trochu ale ne úplně. Všechno je na hovno a všichni jsou pozéři.
