Nejlepším lékem na depresi jsou drogy
Probudila mě noční můra. Zdají se mi často. Byli 4 hodiny ráno a měl jsem strach. Nevěděl jsem co mi je. Měl jsem pocit že mě někdo sleduje. Já si noční můry moc nepamatuji ale tuhle si pamatuji dost dobře. Byla o tom že, jsem byl někde uprostřed lesa a někdo mě pronásledoval. Nevím kdo to byl ale vím že mě chce zabít. Někdy mám pocit že je to realita a z toho snu začnu křičet. Tady se mi to zatím nestalo. Ale pokaždý začnu brečet. To už se stalo. Byl jsem zvyklí že za mnou vždycky přijde táta, když brečím. Bylo to jiný, divný a bál jsem se. Necítil jsem se jako doma protože jsem nebyl doma. V tu chvíli jsem nevěděl co mám dělat. Mám řvát? Mám brečet dál? Mám se pokusit utéct? Nakonec jsem tak zpanikařil že jsem byl schopen všeho. Šel jsem do koupelny a snažil se najít něco, čím bych si mohl nějak fyzicky ublížit. Nechtěl jsem se zabít, chtěl jsem trpět. Nevím proč. Stejně jsem nic nenašel a tak jsem si sedl ke zdi a plakal. Když jsem přestal a trochu se uklidnil, chtěl jsem si něco píchnout do žíly. Ale nebylo co. V pokoji jsem byl zamčený a sám. Hráblo mi a tak jsem se zase šel vymlátit a šel jsem nakonec spát. Ale před tím než jsem usnul jsem přemýšlel. A došlo mi že vlastně ráno mohu jít na zahradu. Kde budou ostatní. A tak se poptám jestli náhodou někdo něco, aspoň cigaretu.
Bez drog si nedokážu život představit.
Ráno
Hned ráno po snídani jsme mohli být venku na zahradě a nebo být na pokoji. Šel jsem ven, protože jsem potřeboval sehnat ty drogy. Poptal jsem se pár lidí jestli nemají aspoň cigarety. Neměli samozřejmě. Nevím co jsem si myslel když jsem na dětské psychiatrii. Začal jsem vyšilovat že jsem se pokusil o útěk. Pochopitelně mě chytli. Odtud se utéct nedá. Doktor mě poslal zpátky na pokoj a zakázal mi vycházky.
"Ale vy nevíte že to potřebuji! Nechápete že jsem úplně psychicky na dně!" řval jsem na ně z pokoje. Neozval se nikdo, tak tam asi nikdo nebyl, u mého pokoje. Proč ze mě dělají blázna? Když blázen nejsem.
