Sourozenecká Láska Bø

Kapitola dvacátá druhá - změna

"Risknu to."

"Ne já s tebou nemůžu být. Lhala bych sama sobě. Prostě spolu nemůže být."

"Ne ty semnou nechceš být." Koukla se do země. "Mám pravdu že ano?" Kývla hlavou.

"Tolikrát si to zkazil a já si nemůžu být jistá, že to neuděláš znova."

"Omlouvám se."

"Tohle už jen omluva neopraví. Vím že se chovám jako píča, ale věřím, že si uvědomíš, že to dělám pro naše dobro." Zavrtěl jsem hlavou a odešel jsem z jejího pokoje. Nechápal jsem to. Ještě než jsem si začal s Heddou, mě chtěla a udělala by pro to vše. A najednou semou nechce být. Bylo to tak nefér. Udělal jsem chybu, ale v ten okamžik mi to přišlo správné.

.................Natasha...................

Zbytek mistrovství nešel moc hladce. Johannes vyhrál snad všechno krom masáku, to vyhrál Samuelsonem. Po dlouhé době jsem sním hodila řeč. Nebyla nějak zvlášť užitečná, ale ušlo to. Já jsem pak vyhrála už jen věci se štafetama. Zbytek mi moc nešel a už jsem se těšila domů. Doma jsme měli 2 týdny a pak nám zbývali 2 zastávky a konec. Už jsem se těšila, chtěla jsem volno. Po tom co jsme přijeli domů, Johannes byl pořád někde a Tarjiej si zařizoval bydlení s Gitou.

"Dáš si taky?"

"Přijede dneska Tarjiej?"

"Myslím že ne, proč?"

"Nevím jestli chci s tebou obědvat."

"Jsme sourozenci. Navíc tady za pár měsíců budeme bydlet sami." Prokroutil očima. "Vím že mě nesnášíš, ale......"

"Nesnášet tě? Věř mi snažil jsem se, ale nejde to."

"Tak se mi přestaň vyhejbat. Zvládneme být jen sourozenci."

"Ty to možná zvládneš, ale já ne."

"Tak co chceš dělat?"

"Za pár týdnů, odlítáš do Francie. Tak počkám až odjedeš."

"Takže mě budeš ignorovat?"

"Jestli to bude třeba." Kývla jsem hlavou. Podala jsem mu talíř, plných špaget.

"Dělej si s tím co chceš. Mě nějak přešla chuť."

"Nat?!"

"Ano?" Otočila jsem se za hlasem, který zněl za mýma zádama.

"Ta noc, před závodem. Byla moje nejlepší." Usmála jsem se. Měl pravdu, nedokážeme být jen sourozenci. Ale kdybych mu řekla ano, měla bych s toho špatný pocit, i když ho chci. Naše společná noc byla, také moje nejoblíbenější.

"Ach bože Nat!" Seděla jsem s Gitou v restauraci.

"Já fakt nevím co dělám!"

"No evidentně. Já si všimla. Když přehlédeme to, že je to tvůj bratr, je to celé zamotané."

"Já vím. Ale mě přijde, že jsem udělala správnou věc."

"Ne to si nemyslím. Očividně jsi do něj zamilovaná a on si zaslouží pravdu."

"Zbláznila jsi se. Už tak si o mě myslí bůh ví co."

"Naty jsi klasická holka."

"Přijdu si, jako člověk, který neví co chce."

"Ne jen si nejseš jistá a za to se nemusíš stydět."

"Prostě počkám, až pojedu do Francie."

"Najde si někoho jiného a budeš s toho v háji. Byla jsi už, když jí požádal o ruku."

"Já vím!"

"Ví to vůbec Tarijej?" Kývla jsem hlavou.

"Jo. Chce, aby jsme byli spolu."

"To by chtěl každý, kdyby to každý věděl." Zasmála jsem se.

"Ne. Já jsem přece nepřekonatelná, dokonalá kráska a on je král biatlonu."

"Jestli spolu nebudete, tak uděláš chybu. A něco mi říká, že jsi si toho vědoma."

"Jsem, ale myslím si že nejsme pro sebe ty pravý."

"Bože můj Nat, lásku si nevybereš, ta prostě přijde. Myslíš, že jsem si přála, aby láska přišla mezi mnou a Tájem. Odpověď je ne."

"Já vím."

"Ale, když to cítíš tak si za tím máš jít!"

"Ne nemyslím si, že nám to může vydržet."

"Jsi tak tvrdohlavá."