V pasti dominantního (yaoi A/B/O)

Na tohle bych si rychle zvykl

Je očividně dost plachá, ale už na první pohled vím, že s ní bude zábava. „Sionno!" zavolal na ni jemný mužský hlásek omegy, která patřila Rochi. Myslím, že se jmenuje Light. A ta dáma vedle něj bude nejspíše patřit Hiirovi. To bude určitě Kath. Hnědovláska vedle mě jim zamávala, zatímco se oni přibližovali postupně čím dál víc. Stáli jsme totiž kousek opodál. „Ty budeš Ethan, Shinova omega," oslovil mě ten stejný hlas, který před chvílí volal na Sio.

Všechny tyhle omegy jsou už dávno dospělé. Já, kterému je pořád sedmnáct bych se měl stydět. Sionna a Light už jsou dokonce pokousaní a mě naskočila husí kůže, když jsem si uvědomil, že se mi to dřív nebo později stane také. Musí to bolet. 

Po chvíli představování se a mluvení o úplně random věcech ze života těchhle tří omeg jsme zůstali všichni potichu čekat, až se alfy uráčí něco dělat a ne jen si povídat. Škoda, že tu není Henry. Ty rozhovory by podle mě rád slyšel. Nedávno mi i zavolal. To on mě tak nějak přinutil k tomu být se Shinem víc v kontaktu a podle mě jen díky jemu jsem teď mnohem víc v pohodě v přítomnosti alf. Tedy těch, které znám.

„Máš zajímavé oči," podotkla Katherine, když se dotkla mého bledého obličeje, aby se mohla podívat hlouběji do mé modré tůně. Začal jsem se třást z jednoho prostého důvodu. Nesnáším, když se někdo až moc dlouho kouká do mých očí. Vyvolá to ve mně strach jen proto, že vždy, když jsem byl někde venku třeba jen se Sammym, alfy okolo se nemohly odtrhnout. Je vám asi jasné, na co při pohledu do mých očí myslely - jak dobrý jsem v posteli. (To se rýmovalo)

Kath si toho všimla a pustila mě. „Promiň, nevěděla jsem, že ti to vadí," omluvila se. „Ty jsi asi hodně plachý co?" zeptal se mě Light s nevině milým úsměvem. „Bohužel. Mé chování mi přijde až moc přehnané a snažím se toho zbavit, ale kdykoli jsem mezi velkou skupinou lidí, jde to na mně poznat," pokrčil jsem rameny.

„Tohle se dělo nám všem. Rochi mi říkala, že je to možná proto, že patříme do vysoce postavené rodiny a tím pádem se od nás očekává hodně. Jsi prostě jen ve stresu, ale neboj, dá se na to zvyknout," ujistil mě Light a já se mu s úsměvem na tváři poděkoval.

Po pár minutách talkingu jsme se teda přesunuli na druhé patro eskalátorem, kde nám prohlédli nějakou mašinkou kufry, zda-li tam náhodou neukrýváme zbraně nebo drogy.

Museli také zkontrolovat i nás a tak jsme jeden po druhém procházeli jakýmsi divným portálem. První šli Sio s Bethany, dále Kath s Hiirem, potom jsem se odvážil to projít já se Shinem, za námi Rochi s Lightem a uzavřeli to Annie s Charliem. Let začínal až za necelou půl hodinu a protože už byl oběd a nikdo z nás nic krom snídaně nejedl, rozhodli jsme se se ještě rychle naobědvat. Měli jsme krásný výhled na startující a přistávající malá i velká letadla. „Tamhle to je nejspíš naše," ukázal Shin za bílo modré velké letadlo. Nikdy jsem neletěl, takže jsem z toho byl krapet nervózní. Naštěstí jenom trochu. Kdyby tu se mnou nebyl on a každou minutu mi neříkal uklidňující slova, asi bych zešílel.

V čekárně jsme seděli ani ne deset minut a šly se ukazovat pasy nějaké paní. Potom jsme jakýmsi tunelem prošli do vnitřku letadla a hledali místa podle čísla na letence. Já chtěl být samozřejmě u okna a po menší hádce se svým snoubencem - je hrozně divný to říkat nahlas - jsem nakonec spokojeně seděl na svém tvrdě vybojovaném místečku. Dohodli jsme se, že já bude sedět cestou tam a on cestou zpátky. Jak dva sourozenci.
Stejně ho přemluvím, abych tam seděl i zpátky. Je to můj první let tak si to musím užít ne?

Před námi seděli Shinovi rodiče, pak my a zbytek seděl za námi. Dali mi žvýkačku a řekli, že to je na vzlet. Takže jakmile se letadlo začalo hýbat, dal jsem si ji do pusy. Chvíli jsme se různě otáčeli a pak jsme konečně přijeli na rozjezdovou dráhu.

Úplně mě to tlačilo dozadu, jak rychle jsme jeli. Nakonec se letadlo zvedlo a mnou projela vlna takového zvláštního pocitu. Shin mě chytil za ruku, za což jsem byl rád, protože bych to bez něj rozhodně nezvládl a buď omdlel a nebo hodil šavli. Po chvíli už bylo letadlo nad mraky a já to jako správný infulencer vyfotil a poslal to Luně, aby viděla, jaký krásný výhled mám.

***

Za necelých pět hodin - které jsme si zkracovali buď povídáním přes chat s omegami, nebo se Shinem či zbytkem alf, prohlížením si random letáků v přihrátce, koukáním  z okna, sledováním filmů, čtením japonských textů a naposled mojí oblíbenou aktivitou - spaním - jsem v okénku zahlédl ostrov, na který letíme - Grand Canaria.

(Už vidím, jak mě v komentářích zabijete, když řeknu něco špatně)

Přistáli jsme a ocitli se v úplném horku. To slunce pálilo jako čert. Rychle jsme zalezli do autobusu, kde bylo celkem plno. Jsem sice vysoký, ale na tu úchytnou tyč nahoře jsem nedosáhl. Shin se mi mezitím posmíval. Tak jsem se tedy držel jeho a asi dvakrát spadl na jeho hruď. Vypadal, že je nad míru šťastný.

Vešli jsme tentokrát do té budovy, kde se berou kufry. Moje alfinka mi mezitím, co jsme šli za jakýmsi Romanem řekla, že máme dva hotely. Jsme rozděleni na poloviny, takže jedna má přímo pokoj v hotelu a druhá má bungalov - což je podle jeho popisu jednopatrový domeček se vším potřebným. Takže taková chatička.

Zanedlouho jsme viděli našeho delegáta Romana, který nám řekl vše důležité ohledně našeho pobytu a dal nám letáček s různými výlety, které budeme moct podniknout kromě válení se u pláže nebo u bazénu. Nasměroval nás na zastávku, kde jsme počkali na autobus a ten nás odvezl po hodině objíždění asi tří hotelů konečně do našeho. Byl jsem hrozně unavený a Shin by řekl, že i protivný. Já si to nemyslím, protože bych mu v tom stavu dovolil mi na krk vykousat další značku a to je už hodně špatný. Vystoupili jsme u vchodu do hotýlku, kde strávíme celý týden. Nebyli jsme tu jen my dva. Jak už Shin říkal, rozdělili jsme se na polovinu, takže je tu s námi Beth a Rochi s omegami. Na recepci jsme se nahlásili a oni nám předali kartu od chatky a nasměrovali nás kudy. Zaplacené jsme to měli předem a tak jsme nemuseli nic moc řešit.

Se zavazadly jsme prošli okolo bazénu a kousek od toho byl náš baráček. Před ním rostla krásná vysoká palma a já si musel ihned udělat fotku. Kartičkou jsme odemkli dveře a vešli dovnitř. Ofoukl mě vánek z klimatizace a také nádherný vzduch novoty nebo jak to mám popsat. Prohlédl jsem všechny místnosti, které tu byly. Prostorná koupelna, mini obýváček spojený s kuchyňkou a pokoj pro dva s manželskou postelí, která nebyla vůbec malá.

Po asi hodině vybalování jsme se rozhodli se projít po pláži. Měli jsme štěstí, že tam nebylo moc lidí, protože jsme přijeli večer. Všichni už odcházeli a dělali nám tak prázdnou pláž. Já žasl hned, co jsem viděl moře. I přes moji úmornou unavenost jsem se rozběhl přímo do vody. Na sobě mám stejně kraťasy, takže se smočit můžu alespoň po nohy. Jakmile se voda dotkla mých noh se ve mně probudilo štěstí. Sice máme doma bazén a můžu si kdykoli zaplavat, ale tohle je jiné. Tohle je úžasné. Navíc ta voda nebyla ani studená - spíše osvěžující, což se v takových vedrech hodilo. Shin mě spokojeně sledoval, jak se čvachtám ve vlnách a směju se. Vzal jsem ho za ruku a i přes to, že měl nazouváky jsem ho zatáhl do vody za mnou. Byl to skvělý pocit. Máčet se v moři při západu slunce, smát se, být se svou alfou, být s ním.

Na tohle bych si rychle zvykl...

Chápete to, že zítra jsou vánoce a já píšu o tom, jak jsou v polovině léta na dovolené a koupou se v moři.

No, kdybych nestihla vydat kapitolu na vánoce, omlouvám se, ale máme toho opravdu dost naplánovaného s rodinou a ke všemu ještě musím zpívat v kostele vánoční písničky👌

Mějte se krásně a já vám za sebe přeji nádherné svátky plné klidu. (Kdybych ten klid měla že? Po prázdninách píšeme asi čtyři testy👍)

2094 slov

Pápá❤