V pasti dominantního (yaoi A/B/O)

Jednoduchý jak facka

Pokračovali jsme v jízdě, což se zdálo nekonečné. Většina studentů se docela nahlas bavila a ten zbytek buď usnul, nebo poslouchal hudbu ve sluchátkách. Prostě byli potichu. Konečně začalo vozidlo hledat místo, kde zaparkovat a my se tak mohli po úmorné jízdě konečně protáhnout.

Vystoupili jsme z autobusu někde uprostřed ničeho. Rozléhalo se tu spoustu domů, které asi probíhali rekonstrukcí, bcs tu všude jezdili bagry, nákladní auta a lidi tu byli oblečení do monterek a oranžových vest. Takže zedníci.

Proč ale vystupujeme tady? S učiteli - krom Henryho - jsme šli směrem do kopce. Zajímalo mě, proč tu není. Když jsem se ptal učitelů, odpověděli pouze 'nevím' nebo 'netuším'.

A pak jsem si vzpomněl. Když ke mně do pokoje vešel Henry vyptávat se na otázky, po jeho boku stál Shin. Ten by možná mohl vědět. Rozhlédl jsem se po zástupu prvně dopředu, kde jsem ho neviděl a potom dozadu. Šlape za dvěma dvojicemi úplně vzadu sám. Chudinka, teda cože? Dával pozor na žáky ze zadu.

Jelikož jsem docela blízko něj, uhnul jsem na bok a nechal projít ty dvojice. Zařadil jsem se přesně u alfy. Věnovala mi tázavý pohled, tak jsem mu to vysvětlil. „Potřebuju jenom vědět, kde je Henry." Alfa se zamyslela. „Emmm...říkal mi něco o tom, že zůstane a pohlídá Sammyho." Teprve teď jsem si uvědomil, jak má krásné oči. Zatím co ty mé září ledově modrou, jeho doslova svítí temnotou. (Jo, temnota totiž svítí. Bezva práce😂)
Musel jsem se do nich dívat pořád. Jaksi mi nešlo se od nich odtrhnout. Nedokázal jsem v nich absolutně číst. Nic mi neříkaly.

Teď si připadám jak Edward z Twillightu, když nedokázal Belle přečíst myšlenky. Vím jaký to je brácho. Mrk mrk👀.

Původně jsem se chtěl vrátit na své místo, ale když jsem ho viděl tak samotného smutně pošlapovat, tak jsem zůstal. Kecám, jen se nenaskytla možnost odtamtud uniknout a doslova jsem tam uvízl.

Zanedlouho jsme došli na náměstí. Nevím, jestli to je náměstí, ale vypadá to tak. Uprostřed je velká kašna, několik hezky sestříhaných stromů, lavečky všude okolo a po stranách obchody. Co víc očekávat.

Učitelka nám dala rozchod asi na dvě hodiny. Yes! To mám čas ještě navíc. Její pravidla ale zní tak, že budeme chodit minimálně po dvojicích. Sakra, to nestihnu tolik věcí, kolik jsem chtěl. Takže jakmile si všichni hledali partnera, já se v klidu vypařil. Vím, že je to nebezpečné a právě teď se mi v hlavě zobrazil text vstup na vlastní nebezpečí při pohledu na náměstí.

Jako první jsem šel hledat květinářství. Mám v plánu Anett koupit krásný svazek kytiček, jejichž jména ani neznám.

Po chvíli jsem si to štrádoval po náměstí s kytkou obalenou hedvábným papírem v ruce. Ani nevím, co bych tak potřeboval. Že bych koupil nějakej dobrej chálec, kterej by jsme v noci mohli požírat se Sammym místo spánku pokud se uklidní? Jo, Sammy se z toho vždycky dostane brzo. A navíc mu podle mě do pusy narvali další dva prášky, takže může být předávkovanej. Chudák.

Prošel jsem okolo cukrárny, kde to krásně vonělo. Můj cíl se nachází jinde, takže jsem se na ni jen mrknul a odkráčel jinam.

Šel jsem okolo temné uličky. Někdo na mě zavolal. Ihned jsem se otočil k hlasu, ale nepřibližoval se. Naskočila mi husí kůže. V tom někdo surově chytil moje zápěstí a táhl mě někam do pryč.

_____________

Celou dobu jsem tak nějak chodil po městě a jen se rozhlížel. Moje jediná zastávka byla kavárna, kde jsem si objednal pořádně silné kafe s sebou. Potřeboval jsem ho.

Tohle je jedno z měst, známé svými památkami. Chtěl jsem se tu trochu projít a omrknout krásy okolí.

Šel jsem okolo sochy nějakého rytíře na koni s mečem v ruce, když v tom mi oči přeskočili na bělovláska, jak si kráčí světem. Ani bych to neřešil, KDYBY NEŠEL SÁM. To nemá mozek, nebo...já vážně nevím, co se těm omegám honí v hlavě.

Prošel kolem té uličky a...stala se ta věc, které jsem se celou dobu, co jsem na něj zíral obával. Jo, někdo ho doslova unesl. Prostě jsem ho nemohl nechat samotného. Malá omega se neubrání jejímu únosci. Utíkal jsem jako flash, aby si ten úchyl nestihl nic zkusit. Doběhl jsem na místo a když se mi naskytl pohled na toho cápka, jak ho tlačí ke zdi budovy, neváhal jsem a dal mu pravej hák přímo do ksichtu. Následovalo dalších pár ran a když jsem si byl jistý, že se nějakou domu ze země nezvedne, přísně jsem se otočil na omegu. 

Ethan mezitím sjel zády po zdi a hlasitě oddechoval. Přistoupil jsem k němu a jen sledoval jeho tělo sedící na zemi. Odvrátil pohled k již zmiňovanému místu a mně se naskytl pohled na jeho bledý krk. Pomocí mé ruky se postavil na nohy. Já se sklonil, chytil ho za ramena a podíval se mu do jeho modrých očí. Můj výraz se stihl změnit na starostlivý. 

„Jsi v pořádku?" optal jsem hned. „A-asi jo?" odpověděl.

„Bože! Co tě to napadlo chodit tu takhle sám? Někdo ti mohl ublížit..." podíval jsem se na právě ležícího chlápka vedle nás. „A ten někdo už se očividně pokusil." Povzdechl jsem si.  Znovu odvrátil pohled na to samé místo. Je mi ho líto v této situaci. Chápu, že to pro něj není lehké a rozhodně mu to neusnadňuju já, když tu na něj hulákám o sto šest.

„Já...omlouvám se..." hlesl tiše. „A děkuju" tuhle větu už nemohl říct tišeji. V polovině se mu zlomil hlas. Musel to potom vykašlat. Ale, řekl to s naprostou upřímností a vážností, až mě z toho zahřálo u srdce. Usmíval se při tom, jako andílek na nebi. Jeho úsměv. Krásný, upřímný, jeho...

Nechat ho chodit po městě samotného mi po této situaci nepřišlo, jako nejlepší nápad a tak jsem chodil tak nějak s ním. Celou dobu se mi omlouval. Prý, že toho měl hodně v plánu a chtěl toho co nejvíce stihnout a dvojička by ho jen zdržovala.

Na jednu stranu to chápu, ale pořád.usí myslet na své bezpečí. Copak chce skončit s dítětem v břiše? Dávat na sebe pozor je to hlavní. Zatím jediné, co koupil byla kytka. Tři růže a okolo toho nějaké další dekorace, které tomu přidávali na kráse. Když jsem se ho zeptal, pro koho to má, odpověděl, že pro svou starší sestru.

Přišlo mi to velmi milé. Očividně ji má hodně rád.

Zbývalo posledních pár minut. Většina už tu stála a ten zbytek se pomalu scházel. Jakmile přišli i poslední učitelé, vyrazili jsme opět k autobusu a nasedli do něj. Nevím, co se stalo, ale asi dalších dvacet minut jsme čekali, než se autobus uráčel rozjet.

Posadil jsem se na své místo skoro ve předu, kde sedí většina učitelů. Vedle mě se uvelebila Adriana - jediná učitelka na tomto zájezdu. Chvíli jsme si povídali, pak zas ne, někdy jsme probírali práci a takhle to pokračovalo do příjezdu.

Jeli jsme asi čtvrt hodiny a začalo pořádně pršet. Jakože fakt lít jak z konve. A to před tím svítilo slunce. Tyhle změny počasí jsou jako změny nálad mého otce.

Tak jsem vám nakonec napsala delší kapitolku jako omluvu za tu předešlou.

Co myslíte? Bude Sammy v pořádku?

1186 slov

Adios❤