V pasti dominantního (yaoi A/B/O)

Seznámení s domem a chodící párek

„Kolik ti je? Na omegu jsi dost vysoký."

„Skoro sedmnáct," odpověděl jsem jednoduše.

„Ty jsi ve třeťáku?" Místo odpovědi jsem jen lehce kývl. „Hele zajdeš tohle odnést prosím? Musím hlídat ty lívance." Ukázala na pánvičku, kde se právě dělalo těsto. „Jasně, není problém," vzal jsem si od ní zbytek mouky a ještě nějakou krabičku.

Když jsem zašel za roh, začala mluvit. „Shine, vím že jsi tam, nehraj si na neviditelného," promluvila do prázdna, kde se po chvilce objevila alfa. „Co? Já se neschovával. Teď jsem přišel," poznamenal a dokráčel k ní. Pravděpodobně si mě nevšiml a neví, že tu jsem.

„Proč jsi Ethana uspával? Vždyť víš, že jsem se na něj těšila," beta se na alfu otočila čelem a s vražedným pohledem si založila ruce na hrudi. Opřela se o linku a nohu si přehodila přes druhou. „Jak víš, že jsem ho uspával? Přijela jsi přece pozdě v noci, nemůžeš to vědět," nechápal černovlásek. „Řekl mi to," pokrčila rameny. „On je vzhůru?" zeptal se po chvíli. Blondýnka jen přikývla. „Před tím, než se mě zeptáš, kde je ti řeknu, že jsem ho poslala do skladu, takže se pravděpodobně ukáže až za pár minut, jelikož se tam ještě nevyzná," otočila se a obrátila několik koleček na pánvičce.

Až teprve teď jsem si uvědomil, že místo odposlouchávání cizích rozhovorů bych měl najít místo, kam uložit předměty, které držím v ruce.

„Jak se má Henry?" slyšel jsem ještě. „Ten? Pff...beztak se fláká. Řekl, že musí něco vyřešit s ředitelem oné školy. Prý je to vážný, ale on vážné věci vyřeší lusknutím prstu," máchal u toho rukama. Po chvilce jsem usoudil, že by bylo podezřelé tam být tak dlouho a tak jsem vylezl. Pozornost obou z nich jsem dostal až tehdy, kdy jsem zavřel dveře.

Dělal jsem, jakože jsem nevěděl, že tu Shin je a tak jsem se zastavil, když jsem si ho všiml. Chvilku jsme na sebe koukali. Luna jen přeskakovala pohledem z jednoho na druhého.

„Dobré ráno," snažil jsem se být slušný. Udělal jsem pár kroků dopředu, ale mezera mezi námi se moc nezmenšila. „I tobě," pousmál se a otočil se na betu. „Fajn. Je něco, co musím udělat?" zeptal se jí, jakoby byla jeho sekretářka a vše mu musela připomínat.

„Ne, už to máme. Ale jestli chceš tak moc pomáhat, můžeš tohle odnést." Ukázala na talíře a tácy plné všemožného jídla. Alfa nic neříkala, popadla čtyři tácy a odkráčela těmi dveřmi pryč.

Luna na mě mrkla, jakmile odešel. „Radši bych ho nechala umýt nádobí, ale viděla jsem, jak se na něj koukáš, tak jsem ho radši poslala pryč."
„To koukání myslíš v dobrým nebo zlým?" zeptal jsem se radši. Doufám, že nemá vidiny a neřekne mi, že jsem po něm láskyplně házel očkem. „No...předpokládám, že nejlepší vztah spolu nemáte. Takže jsem to myslela negativně. Chápu, že z něj máš strach, nevěříš mu nebo ti nedělá dobře být v jeho blízkosti. Toho si podle mě všiml i on. No nic! Snídaně čeká!" vyhrkla a odkráčela s tácem v ruce tím směrem, kterým před chvílí odešel Shin. Já ji následoval.

Vůbec nevím jak to tu chodí. Nedělá mi problém se přizpůsobit, ale když nevím jak, nemůžu. Shin má očividně dost starostí, navíc bych za ním dobrovolně nešel, za to Luna mi přijde velmi kamarádská.

Připomíná mi Anett. Ta její energie je úžasná.

Na snídani nepřišel nikdo, krom nás tří. Aki že prý musel něco zařídit asi 500 kilometrů od domova, takže si radši koupil nocleh někde v hotelu.

***

Uběhlo pár chvil od toho, co se celá trojka rozešla někam do pryč úplně jinými směry. Luna šla do kuchyně a Shin bůh ví kam. Zatím mi neřekl nic ohledně mého pobytu, protože u něj funguje pravidlo nezeptáš se, nevíš.

Vybalovat si zbytek věcí mi v tuto chvíli přišlo otravné, takže jsem se rozhodl omrknout neprozkoumané části domu.
Šmejdil jsem a šmejdil, procházel různě dlouhýma chodbama nebo různě velkými pokoji. Na pravé straně jedné z chodeb stály dveře. Otevřel jsem je a nakoukl dovnitř.

Objevil jsem se v menším obýváčku. Pohled mi spadl na červenou pohovku. Po obou stranách sídlila dvě stejně zbarvená křesílka. Celá místnost byla sladěná do rudých odstínů. Pokoj zdobily různě postavené květináče s odrůdami květin, které jsem v životě neviděl. Možná v biologii, ale na časy ze základky nevzpomínám velmi rád.

Na druhé straně od dveří byla celá zeď prosklená. Nádherný výhled na krásně zbarvené červánky se mi snad zaryje do paměti do konce života. Venku bylo mimo pár stromečků a keříků také několik laveček. Květiny na každém rohu nesměly chybět.

Rozhodl jsem se vyjít ven a tak jsem nějakým způsobem otevřel dveře, které by sice mohly mít normální kliku, ale kdo chce v tak luxusním baráku normální neluxusní věci že ano.

Nadechl jsem se čerstvého ranního vzduchu a asi poprvé za poslední dobu jsem byl v hlavě tak nějak v klidu. Všechny trable jakoby mou hlavu opustily.

Když jsem si tak užíval pobyt venku, všiml jsem si pohybu trochu dál ode mne. Byl to malý pejsek. Nikdy jsem nebyl zdatný co se týče plemen psů. Maximálně bráchův mazlíček, což byla nějaká colie. Tohle štěně je zlatý retrívr. Tedy podle mého odhadu.

„Ahoj, jak ses sem dostal?" optal jsem se ho mile a klekl si. Zlaťák štěkl a docupital k mému skrčenému tělu. Začal se čumákem prodírat blíž a blíž ke mně a vrtěl u toho ocáskem. Hladil jsem ho po hlavě. Když se přetočil a lehl si na záda, nastavil mi tím bříško, jakoby ten rošťák chtěl ještě.

Tahle chvilka mi připomněla moment, kdy jsem byl na Sammyho ranchi. Jeho rodina vlastní velký pozemek a jejich záliba je právě statek. Mají tam několik hospodářských, ale i domácích zvířátek. Je to velmi uklidňující a relaxační místo. No a právě odtamtud pochází jeden z vlčáků.

S myšlenkou, že jsem unavený a půjdu si odpočinout jsem zamířil ke svému pokoji. To je asi jediná věc, která mi patří. Teda...byla mi udělena. Ta místnost pořád patří alfě.

Po ulehnutí, které bych popsal spíš jako spadnutí do postele jsem si v hlavě z rekapituloval veškeré místnosti, do kterých jsem si dovolil vstoupit. Moc jich nebylo, ale kdybych se rozhodl prošmejdit úplně celé stavení, zabralo by to hromadu času a zrovna moji oblíbenou neděli tomu věnovat nechci.

Po dlouhém oddechu jsem si uvědomil, že by bylo docela vhodné dát obsah mých dvou kufrů tam, kde se najde pro dané věci místo. Tohle dělám nerad, ale nemůžu to přece dělat týden. Po škole budu určitě unavený a nebude se mi to chtít dělat. Navíc se stejně budu učit na test, protože moje přemístění neznamená pokles mých známek.

Po několika nadávkách na moji osobu, že jsem úplně mimo a že bych se měl naučit se do něčeho dokopat bez problému jsem tedy z postele vstal a vrhl se na pár kufrů, které byly nacpané doslova k prasknutí...

Tak tu máte další kapitolu. Jelikož mám podobný problém jako má postava a ve škole teď píšeme dost písemek, nemám moc času vydávat příběhy, takže mě prosím omluvte

1167 slov

Užijte si den❤