GAME OVER /Dejttem/

XXII.

Matyáš si svého kamaráda letmo prohlédnul. Donutilo ho to přemýšlet nad blízkou budoucností. Je možné, že se i po tomhle běhu sesype? Vyvolá to v něm znovu tu panickou hrůzu z hotelu? Ať už nesly tyto otázky jakoukoli odpověď, podstoupit to museli. Koneckonců, už to jednou zvládli, tak proč by to nemělo jít znova?
"Hlavně nesmíme zpanikařit, jde tu jen o běh a rychlou reakci. Víš co? Poběžím trochu napřed, abych ti stihl dát včas vědět kam zabočit." Konstatoval blonďák, zatímco se odhodlaným, zato pomalým krokem ploužil chodbou vpřed.
"O to se ani nemusíš snažit, nejsem rychlejší než ty." Pokrčil ramena Dominik a jednou rukou si posunul šátek víc na čelo. Byla to pravda. Nejenže Matyáš měl postavu vysokého, štíhlého atleta s rychlostí v nohách, ale Dominik, na rozdíl od něj, nikdy neprokazoval zájem o sporty, což se kupodivu nepodepisovalo na jeho těle, jen na výkonech.
"Na tom nezáleží, jemu utéct zvládneme." Udělal poslední krok, který byl potřeba k zahájení běhu. Podlahou na začátku chodby začala znovu prosakovat ta odporně lepivá, černá hmota a z ní se jako vymodelováním utvořila postava. Ona sama měla jen jedno oko, avšak vlastnila všechna ta, která je všude po hotelu sledovala. Jakmile už se kolem postavy k prasknutí napínaly nitě z neznámé hmoty, které měly Seeka během pár momentů vypustit do chodeb hotelu, nezbývalo, než zařvat.: "Utíkej!"
Vběhli do té zrádné osmiúhelníkové místnosti, odkud vedly jen jedny dveře ze tří. Matyáše na chvíli oslepila prudká změna intenzity světla, jak přeběhl z plně osvětlené chodby do nejprve tmavé, po chvíli červeně problikávající místnosti. Rychle se ohlédl na obě strany, snažil se nezastavovat. "Doprava!" Blonďák i jeho černovlasý kamarád zabočili k prvním dveřím po pravé straně. Hned v zádveří na ně čekala naprosto identická místnost, jen modře zářící dveře byly tentokrát na levé straně.
"Nalevo!" Matyáš vpadl do dveří, jež se před ním otevřely, ale za nimi už to vypadalo jinak. Na první pohled neviděl ani jedny dveře a uprostřed byla místo mohutného sloupu hromada naházeného nábytku. Celé to působilo více chaoticky a málem by se Seekovi povedlo Matyáše zmást, ale to by nesměl u téhle hry posedět desítky hodin. Věděl, že dveře jsou ve výklencích a že se musí dostat blíž ke středu místnosti, aby je viděl. "Doleva!"
Dominik za ním už vnímal jen jednotlivé příkazy a to, jak mu Seek téměř šlape na paty. Pokaždé jen slyšel "Doprava!", nebo "Doleva!", anebo "Rovně!" a podle toho se řídil. Takhle se rozcestí opakovala, až začala celá ta cesta Dominikovi splívat před očima i pod nohama. Otupění se částečně rozplynulo až u dveří 0080, když vběhli do dlouhé chodby. V tu chvíli se mu před očima promítlo něco, co už zažil. Seekovy ruce vysklily okenice a natahovaly se do dálky pro svoji kořist. Během toho spadly lustry ze stropu, oheň začal sálat z koberců. Ale co v ten moment vyděsilo Dominika nejvíc, bylo Matyášovo náhle zrychlení. Najednou nebyl pár kroků před ním, teď měl náskok několik metrů.
"Maty-" Lapal po dechu, v ušních bubíncích mu pulzovalo každé Seekovo dupnutí. To monstrum muselo být na dosah. Tak strašně černovlasého znervozňovalo, že neví, jak velký prostor ho dělí od hledače, ale teď se otočit nemohl.
"Rychleji! Stihneš to, jen přidej." Křikl Matyáš přes rameno. Na poslední chvíli se podíval před sebe a uhnul, kdyby to udělal byť jen o vteřinu později, plamen by mu sežehl nohu.
Dominik probíhal kolem natahujících se pařátů, ale jeho běh, jako by se pořád zpomaloval. Každým krok se mu zdál těžší a pomalejší. Tím netrpělo jen jeho tělo, i všechno kolem něj se zbrzdilo. Jako by se pomalu zastavoval čas. Jako by mu ten čas docházel.
Viděl svého přítele Matyho, jak vbíhá do dveří s číslem 0081. Ach, tak vysoké číslo, jak ho vůbec mohli dosáhnout? Slyšel, jak na něj křičí, aby si pospíšil, že to musí stihnout. Jenže smrt, ta mrcha nevypočitatelná, už Dominikovi dýchala za krk. Za každým ohněm, který minul to cítil blíž a blíž. Černovlasý zvedl zrak, aby se mohl ještě jednou podívat do těch nebesky modrých očí, zdánlivě naposledy. Byl u nich tak blízko, přesto tušil, že to nestihne. Až když cítil, jak se po něm ta zrůda sápe, si uvědomil, jaké zrady se dopustil. Slíbil mu, že ho tu nenechá. Že při něm bude stát. A teď? Teď by si měli jen beznadějně zírat do očí, než mu Seek urve hlavu?
Ignoroval drápy, ostré čepele, které se mu začaly zarývat do hrudi. On se snažil. Běžel dál. Ta strvůra ho stahovala k sobě, ale Dominik byl už jen krok od prahu dveří. Chytil se ruky, která se mu nabízela. Nebyla to jedna z těch slizky černých, tahle byla lidská a hřála.
"KURVA!" S uši drásajícím vyjeknutím vpadl do dveří.
"Dominiku, do hajzlu, víš jak jsem se bál?" Vydechl jeho kamarád, hrudník se mu rychle zvedal a zas snižoval. "Málem jsi to nestihl!"
Černovlasý k němu zvedl vyděšený obličej. "Neříkej..." Nemohl se nadechnout, nejen pro přílišnou fyzickou zátěž. Každý nádech bolel, každý pohyb bolel. Seek se ho dotkl, a to by mělo znamenat konec. Dominika zalila vlna viny, když nemohl Matymu vyvrátit falešnou naději. Nejspíš ten jeho rychlý vpád do dveří budil dojem, že to stihl na poslední chvíli, ale Dominik už chápal, že teď ubíhají jeho poslední vteřiny.
Sáhl po okraji trička u pravého boku a vytáhl ho nahoru tak, aby ponuré světlo z lustrů dopadlo na jeho kůži.
"Ne, ne, ne, ne, ne, vždyť jsi to stihl!" Matyáš se zběsile bušícím srdcem o krok ustoupil a obejmul se v pase. Z toho pohledu mu bylo na zvracení. Přes celý Dominikův pravý bok se až k hrudníku táhlo několik krvavých šrámů. Vypadaly podobně, jako ty od Dupa, jenže tyhle byly delší a mnohem více krvácely.
Matyáš na něj zíral, otevřel ústa, ale zase je zavřel. Neměl co říct. Nechtěl se dívat, jak mu od výrazných rysů žeber stéká krev až k opasku kalhot. Nemohl nečinně pozorovat, jak z jeho přítele prchají poslední stopy života.
"Nechytil tě!" Zajel si rukama do vlasů, jako by si je chtěl vytrhat. "Kdyby tě chytil, zůstal bys tam, nedostal by ses do další místnosti. Určitě."
Do Matyáše se zabodl pohled Dominikových šedozelených očí. Plné slz je viděl jen za těch posledních pár dní nesčetněkrát, ale teď na něj jen prázdně zíraly. Jako by mu říkali, že tohle už nemá cenu.
"Odpusť mi," Zašeptal. Jeho slova se rozplynula v cosi mýtického, co už v další vteřině neexistovalo. Kulka ho zasáhla do srdce, jako tečka za hrůzostrašným příběhem nevinného chlapce, na jehož konci z něj zbyl jen potrhaný kus lidského masa se zjizvenou, roztrhanou duší. Vytřeštil prázdné, matné oči a padl na kolena. Z úst, z hrudi i z boku se mu řinula krev, kterou už nikdo nezastaví. To nejkrásnější z této lidské bytosti hotel zničil a nechal ležet za dveřmi pokoje 0081 bez kapky života.
"DOMINIKU!" Vyjekl blonďák. Vrhnul se k němu na zem, jak už tolikrát. "Domino ne, to není konec. Dojdu tam a najdu pomoc." Přitáhl si ho k sobě co nejblíž, přitiskl mu hlavu ke krku, kde už měl krev dávno zaschlou, a vzlykal. Slzy se vpíjely do Dominikova trika stejně, jako se do látky vpíjela rudá krev. Až když blonďák zvedl hlavu a viděl, jak se Dominikovy oči pomalu zavíraly, hrudník se mu zvedal s každým nádechem míň a míň, si uvědomil, že už nemá cenu lhát. Teď už ho nemusí utěšovat, nemá šanci ho odsud dostat včas. Přerušovaně se nadechl a utřel si slzy z tváře.
"Nikdy na tebe nezapomenu." Zašeptal do ticha, které narušoval už jen jeho dech. Vzal ho za ruku a jemně palcem pohladil černé tetování, co měl černovlasý na zápěstí. I tady byla kůže potrhaná a zničená, jako všechno ostatní. Matyáš ucítil, jak mu Dominik z posledních sil ruku stiskl, jenže netrvalo dlouho a tlak povolil. Hrudník mu klesl, ale ani po minutě už se zpátky nezvedl. Zůstal tu sám.
Matyášův pohled bezděčně spočinul na dveřích, které se těsně za černovlasým zabouchly. Vybavil si ho, jak do nich mlátí a řve. Ten srdcervoucí křik mohl zastavit, mohl ho aspoň na chvíli uklidnit, ale ten výkřik, který zazněl po výstřelu, utichl sám.
A teď to byl Matyáš, kdo řval a naříkal tak hlasitě, že by z toho mohl zešílet. Jednotlivé věty se smíchaly dohromady, až z nich bylo zřejmé jediné slovo. Jeho jméno.