GAME OVER /Dejttem/

IV.

"Oči!" Vykřikl Matyáš a dal si ruku před obličej, jak to dělá každý člověk, který se dívá proti slunci. "Nedívej se tam!"
Dominik právě přicházel ke dveřím, když ho Matyáš začal varovat. Podíval se do země, od které se jen odrážela ta fialovomodrá záře. Někde tam nad zemí se musely vznášet.

Eyes. Vraždí každého, kdo se na ně podívá.

Oba kráčeli místností, ale čím dál byli, tím víc Matyho dráždilo, že to nevidí. Ty bulvy na něj mohly celou dobu upírat svůj drtivý pohled, ale on o ně tím svým nemohl ani zavadit. To nebylo fér a Matyáš nerad hrál nefér hry.
Narovnal se v zádech a ruku o kousek odtáhl od svého obličeje. Co by mu to mohlo udělat? Nic přece nemůže vraždit pouhým pohledem. Ne v realitě.
Mezi prostředníčkem a ukazováčkem se mu začínala tvořit nepatrná škvíra.
"Maty, né!" Vyjekl Dominik, když před sebou zpozoroval Matyho náhlé pohyby. Bylo mu jasné, co se chystal udělat.
Rychle mu skočil do cesty a postavil se k němu čelem, k Očím zády. Překryl Matyášovy oči svou dlaní a pokusil se mu domluvit. "Nesmíš se tam podívat, rozumíš? Bůhví, co by ti to udělalo." Z čela si sundal šátek. převázal ho Matyášovi kolem hlavy a opatrně mu ho sesunul na oči. "Takhle to bude jistější."
Teď, když blonďák nemohl nic vidět, Dominikovi mimoděk sjel pohled na jeho rty. Nesly plné, zdravé barvy, ale nervozitou se mu chvěly. Dominik pochopil, že teď se o ně dva musí postarat on.
"Povedu tě, dobře? Nic se ti nestane." Na to následovalo opatrné přikývnutí.
Černovlasý chytil svého kamaráda za ruku a vlekl ho pryč, sám se přitom pohledem vyhýbal Očím.
"Už tam budeme." Ujišťoval ho, doufaje v nezamčené dveře. Ještě, aby se tak musel vracet a hledat klíč, to by mu scházelo.
Vzal za kliku a projela jím vlna úlevy, když dveře povolily. Vtáhl do nich Matyáše a prudce je za nimi zabouchl.
"Co tě to napadlo?" Vyjel po něm černovlasý.
Maty si sundal šátek z očí a výmluvně začal žmoulat látku v prstech. "Nevím, co to do mě vjelo. Prostě jsem se tomu najednou chtěl vzepřít. Nelíbí se mi, jak si ta hra s námi dělá, co chce." Po těchto slovech omluvně sklonil hlavu. "Promiň"
"Mohlo tě to zabít." Zavrtěl úzkostlivě hlavou.
"Nemohlo, pořád mám všechny tři životy."
"Ale to neznamená, že s nimi můžeš plýtvat! Nemáme dělat zbytečné chyby, pamatuješ? A vůbec, kde bereš jistotu, že nás to nemůže sejmout na první dobrou?" Dominika to rozhořčilo, jako by to snad byly jeho tři šance na přežití. Matyáš otevřel pusu a hodlal z ní vysypat několik námitek, ale Dominik mu skočil do nezahájené řeči. "Jó, jasně, psalo se to na to papíře, ale jak můžeš věřit někomu, kdo tě nějakou nadpřirozenou sílou zavřel do hororovýho hotelu, kde ti může jakýkoliv monstrum utrhnout hlavu?"
"Já vím, já vím, omlouvám se. Nechtěl jsem to zkazit." Vrtěl hlavou ve snaze to zachránit. Dominik se zhluboka nadechl. Nechtěl na něj křičet, ani ho ponaučovat o tom, co by měl a neměl. Byl to prostě zkrat, jen snaha o něj nepřijít.
"Vždyť já ti to nemám za zlý. Jen pochop, bál jsem se. A bojím se furt." Dodal ostýchavě. Podíval se mu do očí a ty modré, jako by mu hleděly až do duše. Rychle uhnul pohledem, než by tam stačily něco najít.
"Musíme pokračovat," přešel místnost, po cestě vzal ze stolu klíč. "Nemíním tu strávit věčnost."
Místnost 0010 by byla poměrně nenáročná, kdyby před dveřmi vedoucími do dalšího pokoje nebyla dřevěná brána. Oba podle hry dobře věděli, že je potřeba slézt do sklepních komplexů, najít páčku a jejím aktivováním otevřít dřevěný plot. Oba se tedy vydali po schodech dolů.
Sklepení bylo tmavé, přesně jak očekávali.
"Já mám akorát zapalovač, jiný zdroj světla zatím asi nemáme." Tázavě se podíval na Domču a ten zavrtěl hlavou. "Nic dalšího jsem nenašel."
Vysoký blonďák škrtnul zapalovačem, na jehož konci se začne líně mihotat plemen. Slabé světlo rozehnalo stíny sklepení.
Matyáš se zapalovačem šel první, procházel kolem sudů, které se v originální hře nachází ve sklepě běžně a v těsné blízkosti se za ním plížil Dominik.
"Někde tady přece musí být..." Rozhlížel se Maty, přičemž před sebou máchal zapalovačem, aby rozehnal tmu. Musel najít tu proradnou páčku.
Kráčeli dál tím chladným sklepem v přítmí, chodbou se ozývaly jen jejich kroky a občas nějaká Matyho nadávka.
"Psst!" Ten tichý, pisklavý zvuk se ozval přímo u Dominikova ucha. Mráz se mu zaryl až do morku kostí.
"Říkal jsi něco?" Zeptal se, přitom si zvládl odpovědět sám.
"Co? Ne, teď jsem byl vyjímečně zticha." Prohodil přes rameno.
Jasně. Dominikův tep se zvýšil na nebezpečnou hranici. Věděl, že nic neříkal, přesto se modlil. Možná to bylo jen v jeho hlavě. Možná mu jen hrabe z toho trvajícího strachu. A možná by bylo dobré dohnat Matyho, který se mu nebezpečně vzdaloval. Ale jestli tam v té tmě něco bylo, musel jednat hned, tohle monstrum totiž fungovalo na opačném principu než Oči.
Dominik se prudce otočil za sebe. Bylo to tam. Obrovské bílé zuby podobající se lidskému chrupu vyčnívaly ze tmy okolo, zatímco malé, inkoustově černé tělo s chapaly se v ní téměř ztrácelo. Nelidský úsměv se jevil ve skutečnosti mnohem hrozivěji, než na monitoru počítače.
Ta věc zaječela a ztratila se ve tmě, hned po ní vyjekl i Dominik.

Screech. Poškodí každého, kdo se na něj včas nepodívá.

"Domino? Co se děje?" Dominikovu tvář ozářilo slabé světlo zapalovače. Ze stínů se vynořil Matyho ustaraný výraz.
"Stihl jsem to. Stihl jsem to!" Opakoval roztřeseně, dleně si tiskl k obličeji. Od prstenů na několika jeho prstech se odráželo světlo plamenu a tvořilo drobné odlesky. "Určitě jsem to stihl!"
"Ale co?"
"Nic mi to neudělalo, určitě se nic nestalo."
"Dominiku!" Zvýšil hlas, protože jinak by jeho nesmyslné plácání nepřekřikl.
Když černovlasý konečně stáhl ruce ze svého obličeje, přišly Matyášovi ty jindy krásně zelenošedé oči jen kalné a vyděšené.
"Co jsi viděl?"
"Tu černou věc, jak vypadá jako černé slunce nebo chobotnice" Popisoval.
"Dobře a jaký zvuk udělal, když jsi ho viděl?" Matyáš věděl, že tady všechny zvuky něco znamenají a v případě Screeche se dalo i podle tónu jeho jekotu poznat, zda jste ho objevili včas.
"Já vím, jak to funguje, vím, že jsem to stihl, ale kurva jsem se lekl." Vysvětloval.
Matyáš ho sjel pohledem od hlavy až k patě. Pak ho vzal kolem ramen a vyprovodil ho ze sklepa.
"Už tady nemusíme být ani minutu."
"Ale vždyť potřebujeme tu páčku."
"Mezitím co ty ses málem nechal sežrat od nadpřirozený stvůry, já už tu páčku aktivoval." Ušklíbl se. Dominik mu na oplátku vrazil loket mezi žebra. "Máš štěstí, za to ti ani nemůžu nadávat."
Matyáš se zasmál. Jistě bylo nemístné vtipkovat na účet dvou dozajista vyděšených kluků, ale Matyáš si to nemohl odpustit. Tak nějak věděl, že kdyby to nedělal, procházelo by se jim hotelem mnohem hůř. Takhle je vždy aspoň na chvíli přepadla dobrá nálada. Navíc bylo jeho i Dominikovo tělo prozatím nedotčeno, jestliže by se někomu z nich něco stalo, určitě by to na lehkou váhu nebral.
Vystoupali schody a prošli již otevřenou bránou.